Apolinář z Laodiceje

Kategorie: osobnost křesťanství

Časové zařazení: rané křesťanství 4. století

Se jménem biskupa Apolináře ze syrské Laodiceje si spojujeme významnou herezi 4. století, u jejíhož zrodu jsou už dobře patrné christologické problémy následujících staletí. Poté co bylo definováno dogma o plném božství božského Logu, kdy už nebylo možné chápat ho jako nějaký méněcenný mezistupeň, na němž se k božství připojuje lidství, otevřela se také otázka, jak se tedy má pojímat spojení božství a lidství v Kristu. Apolinář své pojetí založil na jednoznačném božství Logu, avšak lidství vtěleného Logu mu zůstalo – podobně jako později u monofyzitů – defektní. Ústřední úlohu (hegemonikon) měl božský Logos, čímž nenávratně nahradil a odstranil z lidské přirozenosti rozumovou složku (nús), které náleží hlavní role v lidské osobě, a božský Logos nechal Apolinář v Kristu přímo spojit s duší a tělem; tak měl Kristus sice dokonalé božství, ale neúplné lidství. Apollinarismus byl od roku 362 různými synodami odsouzen, rozhodujícím způsobem to však učinil druhý ekumenický koncil v Konstantinopoli roku 381.
Apolinář se narodil asi roku 310 v Laodiceji. Jeho otec byl presbyterem zdejší náboženské obce. Během ariánských sporů vynikal energickým vystupováním na obranu nicejského pravověří. Když císař Julián zakázal křesťanům přednášet o pohanských klasicích, nahradili oba Apolinářové, otec a syn, pohanské texty křesťanskými. Tak vznikla „křesťanská“ gramatika a epické i dramatické zpracování biblických knih; obsah evangelií byl upraven do formy platónského dialogu. Vedle tohoto účelově vznikajícího básnictví složil Apolinář, a to by zde mělo být zdůrazněno, také kratší zpěvy pro společné bohoslužby a doprovodné písně k práci a pro volný čas. Z těchto básní a písní se nezachovalo nic. Rovněž je třeba zmínit přebásnění žaltáře v hexametrech, přičemž v tomto případě se Apolinářovo autorství popírá.
Kolem roku 362 se Apolinář stal biskupem nicejsky orientované části obce věřících rodného města, a to pro svou apologetickou horlivost vystupující proti obnově pohanství a především pro své polemické nasazení za nicejskou ortodoxii. Nelze zjistit, kdy začal vystupovat se svými christologickými názory, i když je pravděpodobné, že už tak nějakou dobu činil. V té době však nebylo obvyklé přít se o christologické otázky, veškerý ortodoxní zápal se prozatím soustředil na to, jakým způsobem existuje Logos a jak se to má s jeho zrozením od věčnosti. Tvrzení, že v Apolinářově herezi opět ožily ariánské názory, je výplodem nepodložených řečí antických i moderních odpůrců bludařství.
Apollinarismus byl poměrně brzy odhalen a odsouzen jako hereze, na druhé straně si získával učené a aktivní přívržence a zájem o něj udržovaly právě vznikající monofyzitské spory. Díky tomu se zachovalo dostatečné množství Apolinářových spisů, a to tak, že byly opisovány a rozšiřovány pod jmény ortodoxních otců. Může nás jen těšit, že se tak stalo. Jeho díla dokazují, jak subtilně musely už tehdy působit christologické nauky a jak málo tehdejší učenci rozuměli skutečnostem, o kterých se tak vášnivě přeli. Na druhé straně tato podoba tradice způsobila, že se od Apolináře nezachovaly exegetické, apologetické ani literární spisy, nýbrž pouze dogmatické úvahy.
Heslo převzato z knihy Slovník starokřesťanské literatury, kde najdete i přehled autorových spisů.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

osobnost

4. století

křesťanství

rané křesťanství



Copyright iEncyklopedie.cz