Augustin

Synonyma hesla: Aurelius AugustinusAugustinus z Hippo RegiusAugustinus Hipponensis

Kategorie: osobnost křesťanství

Podkategorie: svatí

Časové zařazení: rané křesťanství 4. století 5. století

Augustin, celým jménem Aurelius Augustinus, vyniká nad všechny církevní otce jak svými charakterovými vlastnostmi, tak svým dílem. Pro své, na tehdejší poměry encyklopedické vzdělání je nedostižný v pronikavosti a bystrosti ducha, ve schopnosti samostatně a plodně zpracovat podněty, které k němu přicházely ze všech stran, a systematicky je uspořádat. Tyto dary jsou zdrojem obdivuhodného bohatství a vzácné hloubky cítění. To všechno by nám bylo skryto, kdyby neměl možnost přiléhavě a krásně vyjádřit to, co ho dojalo nebo vzrušilo. V jeho teologii se spojuje biblické poselství s duchovním dědictvím Řeků způsobem, který odpovídá římskému myšlení. Rozvíjí své učení se stálým vědomím odpovědnosti vůči církvi; respektuje církevní život v plnosti a mnohotvárnosti jeho projevů. Proto jeho teologie s dalekosáhlými a pronikavými důsledky není nikdy necírkevní a autorita, které požíval ve své době stejně jako v pozdějších časech a jíž požívá i dnes, má základ v jeho církevnosti stejně jako v jeho osobních přednostech.
Proto je v něm, ať byl jakkoli jedinečnou osobností, třeba vidět představitele západního katolicismu, jenž ukazuje duchovní bohatství církve tím oslnivěji, čím zjevněji se její vnější rámec, antický svět, blíží k rozpadu a zániku.
Augustin je Afričan, poslední a největší z osobností darovaných římskou severní Afrikou západní církvi. Narodil se v numidském městečku Thagaste (nynější Souk-Ahras). Jeho otec Patricius náležel ke středním vrstvám a na Augustinův vývoj měl rozhodně menší vliv než matka Monika prodchnutá zbožností.
Augustin jako mnoho jiných církevních otců dospěl ke křesťanství přes platónskou filozofii. Zvláštností v jeho vývoji nebyla ani tak mezifáze, kdy se dočasně přidal k sektě manichejců, jako spíše to, že se až do svého obrácení neustále vypořádával s katolickým křesťanstvím, které pro něj ztělesňovala jeho matka.
Rodiče brzy poznali mimořádné nadání syna a považovali za svou povinnost postarat se o jeho náležité vzdělání, i když to bylo nad jejich poměry. Stálo je to velké oběti, ale především jim pomohl bohatý příznivec rodiny. Tak mohl Augustin po dosažení základního vzdělání v Thagaste a absolvování vyšší školy v sousedním městě Madaura jako sedmnáctiletý v roce 371 odejít na studia rétoriky do Kartága. Působilo zde na něho mnoho duchovních vlivů, z nichž jeden byl pro něj rozhodující. Seznámil se s Ciceronovým dílem Hortensius a tehdy si uvědomil své povolání k poznávání pravdy. I když po vnější stránce pokračovalo jeho studium přímočaře, jeho vnitřní vývoj probíhal v neobyčejných oklikách. Přidal se k sektě manichejců, kteří svým členům slibovali zprostředkování vyššího poznání a kteří nadto byli zakázaní, což bezpochyby zesilovalo přitažlivost sekty. Po vnější stránce se toto spojení ukázalo jako výhodné: poskytovalo příležitost k užitečným společenským stykům. Pro duchovní vývoj neznamenalo o mnoho větší přínos, než bylo poznání, že manichejský dualismus je bludná cesta.
Augustin se po dokončení studií (374) zprvu usadil ve svém rodišti jako svobodný učitel, ale za rok se vrátil do Kartága, neboť v Thagaste měl pochopitelně velmi malé možnosti uplatnění. V Kartágu působil osm let a za tu dobu se mu nepodařilo získat pevnou půdu pro duchovní růst. Výrazně se na tom podílelo i jeho udržování styků s manichejci, přestože se už delší dobu jevilo jako neplodné. Ani únik do akademické skepse, totiž přesvědčení o nepoznatelnosti pravdy, ho nevedl ke kýženému cíli, i když mu jasně naznačoval, že by se měl s manichejci rozejít.
Přechod ke skepticismu znamená pro Augustina návrat k platónské filozofii, od níž ho manichejci dočasně odklonili. Toto nové období svého vývoje prožil v Římě, kam se odebral v roce 383, aby si hledal nové, perspektivní působiště. Naděje, které spojoval s touto změnou, se však splnily jinak, než očekával. V následujícím roce 384 byl povolán do Milána na místo učitele rétoriky.
Navenek se zdálo, že dosáhl cíle svého dlouholetého studia. Augustin měl nyní významné postavení, což mohlo uspokojovat jeho ctižádost a zajistit jemu i jeho rodině jistý příjem. Svého času, brzy po zahájení studia, totiž začal žít v konkubinátu, tedy ve snadno zrušitelném svazku, v němž se mu po roce narodil syn Adeodatus. Augustinův otec zemřel už v roce 371 a matka a sourozenci se za ním přestěhovali do Milána. Monika na něj naléhala, aby uzavřel řádné manželství přiměřené jeho postavení, a tím si zajistil profesní úspěch. Dokonce pro něho vyhledala nevěstu a působila na něho, aby se dosavadní družky zbavil. A Augustin, který zdaleka nebyl spoután smyslností do té míry, jak tvrdí ve svých Vyznáních, se podřídil naléhání matky.
Tento nový materiální svazek, do něhož měl vstoupit, ho patrně dovedl k tomu, že si uvědomil rozpor mezi duchovní svobodou, k níž cítil povolání, a svou skutečnou existencí. V té době se zejména z Ambrožových kázání a z jeho alegorických výkladů Písma svatého naučil chápat Bibli jako zdroj pravdy. Zároveň našel přístup k duchovnímu světu novoplatonismu, studiem si potvrdil, že Bůh je duch, což už dávno věděl, a že se nelze věnovat duchovním věcem bez rozhodného odvrácení se od všeho materiálního snažení. Náboženství a filozofie vyžadovaly od něho stejné rozhodnutí: vzdát se dobrovolně svého malého světa, který si dosud kolem sebe budoval. Zcela zanechal světské kariéry, neboť poznal, že jen tak lze dosáhnout oddanosti Duchu, což je cílem lidského bytí. Rozhodnutí věnovat se duchovní askezi mu však pochopitelně připadalo těžké, i když si už delší dobu uvědomoval jeho nezbytnost. Příběhy poustevníků a filozofů, v nichž nutně spatřoval závazné vzory, ho uvrhly do vyčerpávajících vnitřních bojů mezi správným poznáním toho, co je třeba dělat, a slabou vůlí, která ho zrazovala od vynakládaného úsilí. V této vnitřní rozpolcenosti zažil známou zahradní scénu, do které obvykle klademe jeho obrácení. Líbezný dětský hlas opakoval slova: „Vezmi a čti!“ (Tolle, lege!). Augustin nemohl pochybovat o tom, že se ta slova týkají jeho a knihy, kterou právě četl a která opakovaně vyvolávala jeho vnitřní zápasy. Otevřel tedy Pavlovy listy – o ně totiž šlo – a narazil na úryvek Řím 13,13n: „Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ Augustinův zážitek pochopíme nejlépe, když ho budeme vnímat jako nadpřirozený, ale nikoli magický: jako záblesk jiskry poznání, v jehož světle Augustin viděl, že milost Boží v něm už dávno začala působit. Tak spolu s ním pochopíme, že mu najednou připadlo jako docela lehké to, čeho dřív nemohl dosáhnout. Brzy nato se vzdal svého úřadu a uchýlil se se svými druhy na statek Cassiciacum, kde se připravoval na přijetí křtu.
Křest přijal na Bílou sobotu v roce 387; znamenal pro něho – v době, kdy bylo zvykem křest odkládat – nejen závazek k činnému křesťanství, ale též k asketickému životu. Ještě téhož roku se vydal na zpáteční cestu do Afriky.
Zatímco čekal v Ostii na loď, matka Monika zemřela. Musel plavbu odložit na pozdější dobu. Do Thagaste se nakonec vrátil na podzim roku 388. Tam se spolu s přáteli zavázal k životu v řeholním společenství. Církev, do níž se navrátil, si však nyní žádala jeho služby. Když se v roce 391 účastnil bohoslužby v přístavním městečku Hippo Regius, překvapil ho biskup i věřící žádostí, aby vstoupil mezi klérus a přijal kněžské svěcení. Augustin s tím souhlasil a nové povinnosti plnil tak svědomitě, že ho biskup, aby si ho zajistil pro svou církevní obec, vysvětil na pomocného biskupa, čímž ho určil za svého nástupce. Stalo se tak v roce 395.
Tím, že vstoupil do kněžského stavu a přijal biskupské svěcení, změnilo se zaměření jeho duchovní činnosti. Ta je napříště dána především povinnostmi jeho duchovního úřadu: to znamená kázáním a pastorací. Zároveň hájí zájmy církve v duchovní oblasti. Boj s vnitřními a vnějšími nepřáteli mu ukládá nové úkoly a staré úkoly dostávají jinou podobu. Augustin nalezl místo, odkud se mohl vypořádat s vlastní necírkevní minulostí. Už v Cassiciaku ho vědomí, že je na správné cestě k poznání pravdy, vedlo k psaní spisů, v nichž se snažil překonat skepticismus. Nyní se pustil do boje za potlačení manicheismu. – Podivný rozkol afrického křesťanství na církev katolickou a donatistickou ho přivedl k tomu, aby vynaložil všechny síly k odstranění schizmatu. Polemika s manichejci a donatisty trvala od posledního desetiletí 4. století do konce prvního desetiletí 5. století. V roce 412 se pustil do boje, jehož vedení představuje jeho nejzávažnější teologický výkon; kvůli správné nauce o milosti musel potřít pelagianismus.
Augustinova osobnost tvoří vrchol duchovních dějin nejen rané církve, nýbrž západního antického světa vůbec. Jeho smrtí začal tak rychlý zánik starého světa, že datum 28. srpna 430 lze právem označit za počátek středověkých dějin. Je příznačné, že Augustin zemřel, když město obléhali Vandalové.
Heslo převzato z knihy Slovník starokřesťanské literatury, kde najdete i přehled autorových spisů a českou literaturu do roku 2005

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

osobnost

rané křesťanství

křesťanství

4. století

svatí

5. století



Copyright iEncyklopedie.cz