Boj o investituru

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: církevní dějiny papežství

Časové zařazení: středověk

Tak se nazývá politický a náboženský spor, který se mezi 11. až 13. stol. vyhrotil mezi - papežstvím a císařstvím v otázce obsazování církevních - úřadů. V prvním dobách křesťanství - biskupy volilo duchovenstvo ( - presbyterové a - jáhni) za účasti společenství věřících. V pozdější době začaly do volby biskupů aktivně zasahovat světští panovníci. Situace se ztížila za Oty I. (912 - 973), který, chtěl oživit univerzální křesťanskou císařskou myšlenku Karla Velikého, a proto spojil titul biskupa s titulem knížete. Předání - biskupství se provádělo obřadným uvedením do úřadu, zvaným investitura. Král vyslovil větu: »Accipe ecclesiam« (»převezmi církev«) a předal zvolenému biskupskou berlu, ke které přibyl v 11. stol. také - prsten. Vměšování světské moci do duchovních záležitostí bylo v jistém smyslu ospravedlněno zájmy panovníků chránit - papežství před vlivem mocných aristokratických rodů. Ota I. zasahoval od r. 962 také do voleb - papežů nařízením, že nově zvolení museli být schváleni panovníkem a přísahat mu věrnost (Privilegium Othonis). Jindřich III. na - synodě v Sutri (1046) ustanovil dokonce císařské právo volit papeže (tak byl po několik desetiletí papež hříčkou v rukou panovníka). Koncil r. 1059 přijal žádost skupiny reformátorů o naléhavou změnu (byl mezi nimi Hildebrant ze Soany, budoucí papež Řehoř VII.) a vyhradil volbu papeže výlučně - kardinálům a stíhal nedodržování zákazu přijmout jmenování do jakékoliv duchovní hodnosti necírkevní autoritou. Tak byla církvi navrácena její nezávislost. Sotva byl Řehoř VII. zvolen, prohlásil za nezákonná církevní jmenování provedená římským synodem r. 1075 a udělená světskou mocí. Dvacet šest biskupů se nechtělo vzdát politické moci a prohlásili ve Wormsu (1076) papeže Řehoře VII. za sesazeného. Odpověď papeže byla okamžitá a účinná: exkomunikoval císaře Jindřicha IV., sesadil ho a zbavil jeho poddané přísahy věrnosti. Setkání v Canosse (1077) mezi papežem a císařem neznamenalo konec bojů. Po střídavých úspěších i neúspěších na obou stranách se nakonec r. 1122 dosáhlo dohody mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V., která je známá jako Wormský konkordát. Potvrzuje se v něm rozdíl mezi volbou (která zůstala na duchovenstvu a společenství - diecéze) a uvedením biskupů do úřadu, které bylo rozděleno na církevní pro pravomoci duchovní a laické pro časnou vládu a správu majetku (regalia nebo temporalia). Pouze pro Německo přiznával papež panovníkovi právo účastnit se biskupských voleb a zabránit eventuálním sporům. Při investituře nesměl panovník předávat biskupovi pastýřskou berlu a prsten (symboly duchovní moci), nýbrž žezlo (symbol světské moci). Uvedení do úřadu (investitura) muselo v Německu proběhnout mezi volbou a vysvěcením, v Itálii a jinde po vysvěcení. Při úkonu investitury časných statků byli biskupové pověřeni přísahat věrnost panovníkovi. Wormský konkordát byl později ratifikován 1. - lateránským koncilem (1123).

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

středověk

církevní dějiny

papežství



Copyright iEncyklopedie.cz