iEncyklopedie.cz

Obecně se v rané křesťanské církvi chápal vztah učitele a žáka jako vztah otce a syna, stejně tak byli představitelé církve oslovováni jako otcové. Ve 4. stol. se stalo zvykem odvolávat se na dřívější biskupy jako na svědky církevní tradice víry, pro něž zdomácněl pojem Otec. Nakonec se zaužíval tento pojem pro spisovatele, kteří podstatně přispěli k vývoji nauky o víře a jejichž úsudek byl citován jako důkaz autority ve sporných otázkách a kteří se mohou vykázat pravověrností nauky, svatostí života, starobylostí a církevním uznáním. K nim patří ve východní církvi mj. Athanasius, Basil z Cesareje, Řehoř Naziánský, Jan Zlatoústý, v západní církvi Ambrož, Jeroným, Augustin, Řehoř veliký. Řadu církevních otců uzavírá ve východní církvi Jan z Damašku (+604), v západní Řehoř Veliký (+604) nebo Izidor ze Sevily (+636). Úplné vydání spisů církevních otců pořídil J. P. Migne v 19. stol. Pojem "církevní otec" definoval Vincenc z Lerina (+pol. 5. stol.).