Dějiny náboženství

Kategorie: religionistika

Dějiny náboženství byly od antiky předmětem zájmu učenců. Ve středověku sloužily účelům apologetiky, tj. ospravedlňování křesťanské víry. O náboženských dějinách v dnešním smyslu lze mluvit nejdříve u spisů napsaných od osvícenství. Dějiny jsou zaznamenaly svůj rozvoj v posledním století s vědomým vyloučením křesťanské teologie. Při analýze bylo nejdůležitější zdržet se vlastního úsudku. Nakonec však nelze úplné objektivity dosáhnout, protože badatel posuzuje skutečnost měřítkem posudky hodnot, které pocházejí z jeho kultury. Prvním krokem vědeckého zkoumání náboženských dějin je vyjasnění vlastního postoje. To lze ukázat na pojmu náboženských dějin, který často přebírá křesťanské představy Západu. Také sám pojem "dějiny" tu má svůj význam. Pro nás je samozřejmá představa lineárního, to jest přímo probíhajícího času, která je předpokladem "dějin", a ta se jeví mj. v souvislosti s budoucím královstvím Božím, které očekává křesťanství. Pro jiné kultury není lineární průběh času vůbec samozřejmý, čas může být například chápán cyklicky jako "návrat stejného", jako např. v buddhismu a hinduismu, nebo bodovitě, jako trvalé znovuvytváření statického ideálního stavu (viz egyptské náboženství). V těch případech má čas v náboženství mnohem menší význam než např. v křesťanství. V důsledku toho nepřikládají náboženství, která vyvinula jiné představy o čase, původně žádnou cenu historické fixaci a výzkumu svých vlastních hodnot, i když jejich tradice sahají zčásti daleko zpět. Historické zařazení hraje v náboženství jen tehdy nějakou roli, když se náboženství odvozují od časově fixovaného, většinou jednorázového zjevení. Pro tato náboženství jsou čas a dějiny centrálními pojmy a zde může být náboženská historie použita bezprostředně. Pro všechna ostatní náboženství však platí, že otázka dějin náboženství se vlastně míjí s jeho podstatou. Lapidárně řečeno: náboženská historie je jen pomocný prostředek, aby křesťané mohli přistoupit k jiným náboženstvím. Smysl má srovnávací náboženská historie zvláště tam, kde je dán omezený cíl srovnávat vzájemně vývoj různých náboženství, aby se vyzvedly rozdíly a paralely, které se mohou někdy vyvozovat ze vzájemného ovlivňování. V mnoha případech, jako např. při vývoji polyteismu v prostředí Starého zákona, nebude možno vysvětlit, zda podobnosti pocházejí ze stejného kořene nebo z odděleného vývoje. Srovnávací náboženské dějiny by měly vést k tomu, abychom jasně poznali podobnosti, těžiště a rozdíly jednotlivých náboženství. Nakonec by měl odborník správně pochopit souvislosti uvnitř jednoho náboženství, jeho těžiště ve vztahu a rozlišování vůči jiným náboženstvím. Pracovní metoda srovnávacích dějin náboženství se musí oddělit od jiných forem výzkumu. Hermeneutická metoda se vyznačuje tím, že jeden jediný pojem činí klíčem výzkumu náboženství, jako např. u Rudolfa Otty s jeho konceptem svatého. Víc a více se dnes zpochybňuje také náboženská fenomenologie, která se snaží podobné náboženské jevy různých náboženství shrnovat pod jednotné pojmy. Dřívější pokusy, které se pod vlivem evoluční teorie snažily rekonstruovat obecně platnou minulost s pojmy jako animismus nebo fetišismus, jsou stejně tak překonány, jako pokusy vysvětlovat náboženství čistě psychologickými pojmy. Ve srovnávacích náboženských dějinách se rozlišuje zásadně mezi etnickými náboženstvími a zakladatelskými náboženstvími. Etnická náboženství jsou integrální součástí kultury národa; často s kulturou rostla a nedala se od ní oddělit. Mohou být bez písma nebo mít naopak vysoce vyvinutou písemnou kulturu, jako např. v Indii. Lze zjistit kontinuitu a vzájemné působení mezi bezpísemným a písemným náboženstvím. Otázka, nadhazovaná v této souvislosti, zda je monoteismus nebo polyteismus původnější, se asi nedá jednoznačně zodpovědět. Podtypem etnického náboženství je národní náboženství, kde je spojena státní myšlenka s náboženstvím, jako např. ve státním šintoismu. Národní tendence se najdou i u zakladatelských náboženství, jako např. u islámu se vztahem k arabskému národu. Známkou zakladatelského náboženství je, že ho založil v už existující náboženské kultuře nějaký zakladatel, jako Buddha nebo Muhammad. Typické pro ně je ohraničení proti starému náboženství při současném přebírání tradičních, většinou přehodnocených pojmů. Důležitou podskupinou jsou univerzální náboženství, která chtějí oslovit všechny lidi univerzálním poselstvím spásy. Naproti tomu je počet zasvěcených v mysteriálních náboženstvích spíše omezený. Jiné problematické stanovisko mluví o náboženstvích prorockých (např. islám), mystických (viz taoismus) a naukových (viz konfucianismus). Zajímavé otázky se týkají např. osoby zakladatele, přechodu od zakladatele k náboženské instituci, poměru náboženství a státní moci, jeho ekonomické moci a financování, jakož i podmínek, které mohou vést nakonec k zániku náboženství.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika



Copyright iEncyklopedie.cz