Egyptské náboženství

Kategorie: religionistika

Podkategorie: Nový zákon

Místní zařazení: Egypt

Časové zařazení: starověk

Vývoj egyptského náboženství od počátků státu ve 4. tisíciletí př. Kr. odráží zvláštní podmínky této země a její existence závislé na pravidelných záplavách Nilu. Jeho stěžejní zásadou byl stálý boj dobra se zlem a víra v konečné vítězství dobra, ale především víra v posmrtný život a kult mrtvých. Symbolem dobra bylo modré nebe se sluncem, měsícem a hvězdami, místem východ, živlem voda. Symbolem zla bylo vedro, horký vítr, některá zvířata považovaná za škodlivá, místem západ, živlem sucho. V průběhu sjednocování říše kolem r. 3000 př. Kr. a přibývající institucionalizací egyptských chrámů byly pak formulovány teologické nauky a vypěstovány božské systémy. Ty však jsou nám známy až z pozdějších písemných podání, jako z textů pyramid 5. a 6. dynastie (2563-2423/2423-2263 př. Kr.). Všem systémům je společné, že mýtus o stvoření světa vysvětluje vznik světa, jeho uspořádání a jeho projevy. Na vrcholu panteonu tak stál nutně bůh, který uskutečnil stvoření světa. Podle místa vzniku systému se dostával do této vládnoucí funkce ten který místní bůh. Jedním z nejstarších náboženských systémů se zdá být dolnoegyptský, vzniklý v kněžském prostředí města On (řec. Heliopolis). Na vrcholu zde stál bůh Atum, zobrazovaný jako brouk, had nebo pahorek. Nechal z neuspořádaného chaosu praoceánu Nun vynořit "prapahorek". Tato představa se vyvinula ze zkušenosti Egypťanů, kteří pozorovali, jak se rok co rok po ústupu nilské záplavy znovu vynořuje země. Cestou samoplození nebo skrze slovo stvořil boha Šova, (též Šu; vítr, světlo), kterého vydechl nosem, a bohyni Tefnut (voda a vlhkost), kterou vyplivl jako slinu. Šov a jeho manželka Tefnut, první božská dvojice stvořená Atumem, zplodili boha Geba (země) a bohyni Nút (nebe, kosmos), kteří ze sourozeneckého vztahu zplodili syny Usírewa (řec. Osíris) a Sutecha (Seth) a dcery Ésetu (řec. Ísis) a Nebthetu (řec. Nefthys). Tak je uzavřen komplet "Devatera bohů z Onu". Šov oddělil nebe a zemi tím, že vyzdvihl Nút vysoko nad Geba, aby zabránil jejich hašteřivosti. Tefnut zahubila svým ohnivým dechem hada Apopa, který chtěl převrhnou sluneční loď boha Réa. V hlavním městě Staré říše (2778 - 2263 př. Kr.), ležícím v blízkosti města On, v Mennoferu (řec. Memfis), byl na vrchol pantéonu postaven místní bůh Ptah. Tak byl zdůrazněn primát hlavního města, aniž by se obyvatelstvo zneklidnilo novou teologií. V kultu zůstalo vše při starém, jen Ptah byl Atumovi předřazen jako otec. Takový postup egyptských teologů je typický pro situaci, kdy se změnily politické nebo geografické podmínky. Ptah stvořil bohy a lidi prostřednictvím svého srdce a jazyka, resp. hrnčířským způsobem z hlíny. V Mennoferu byl jako bůh mrtvých a mennoferského pohřebiště uctíván Sokar, znázorňován byl v podobě sokola nebo muže se sokolí hlavou. Přestože byl ztotožňován s Ptahem anebo Usírewem, resp. Hórem a Réem, zachoval si samostatnost. Velmi starý se jeví také stvořitelský mýtus z Chmúnewu. Starý stvořitelský bůh Atum byl nahrazen Amónem, protože v Nové říši (1580 - 1085 př. Kr.) se dostal tento lokální bůh Wésetu (řec. Théb) do čela panteonu, neboť Wéset se stal sídelním městem. Amón byl zobrazován jako skopec (beraní sfinga) nebo jako člověk s královskými ozdobami a dvěma dlouhýmí péry na hlavě. Se svou ženou Maat a synem Chonem tvořili božskou trojici. Tato účelová kněžská konstrukce se těšila u egyptského lidu velké oblibě a úctě, neboť mu byla blízká myšlenka přenesení rodinného svazku do transcendentna. Význam jména Amón (skrytý) vedl později ke ztotožnění s bohem Ré a ke konečné představě boha všehomíra Amenré. Rovněž z Chmúnewu pochází další zřejmě velmi starý stvořitelský mýtus, v němž bůh slunce a samo slunce Ré (též Re, Ra) uskutečňuje tvůrčí akt jako bytost sama ze sebe. Jeho hieroglyfické znamení je vzlétající husa. Re, "velký kejhal", ukládá na prapahorku vejce, z něhož nyní vyjde bůh slunce jako životní princip. Původnost takových představ je zřejmá ze skutečnosti, že tvůrčí akt není podřízen mužsko - ženskému principu. Toto vejce "velkého kejhala" byl v Chmúnewu (Hermopolis) předmětem kultického uctívání. Ré, Pán země, Pán Nebe, Stořitel a vládce světa je nejvýraznějším solárním božstvem starověku. Uctíván byl v slunečních chrámech v Karnaku a Abú Simbel. Jeho mýtus ovlivnil i vznik antických solárních božstev: Hélios (řec.) a Sol (řím.). Ve svě funkci stvořitele a vládce světa byl ztotožňován s prabohy i vládnoucími bohy. Vycházel na oblohu jako Cheprer, v zenitu byl Ré a zapadal jako Atum. V egyptském panteonu tím docházelo ke složitým konstrukcím (např. ztotožnění Usírewa s Réem, kdy jednou z podob putujícího Ré je Usírew, v této podobě zvaný Harachtej - současně syn boha Ré - a v konečné fázi jediný bůh Ré-Harachtej). Zemřelí panovníci byli často zobrazováni jako spolujezdci boha Réa na jeho slunečním voze. Teologicky nejzajímavější a asi také nejplodnější z trojic bohů byli sourozenci a manželé Usírew a Éset a jejich syn Hór (řec. Hóros). Usírew jako vládce v říši mrtvých je nejzářivějším jevem mezi bohy Egypta. Zdá se, že do jeho postavy vešel zpola mýtický, zpola historický kulturní hrdina prehistorie, především však je předhistorickým bohem plodnosti. V této funkci se jako panovník říše mrtvých stal bohem zmrtvýchvstání a posmrtného života. Jeho posvátným zvířetem byl černý býk Kemver, považovaný za "zřítelnici Usírewova oka". Jeho kult vznikl patrně v dolnoegyptském městě Pusírew a byl jako jeden z "Devatera bohů On" přijímán všemi náboženskými středisky Egypta. V teologických spekulacích prošel jeho kult až bizadrními konstrukcemi (vládce podsvětí - bůh slunce, Usírew jako svůj vlastní pravnuk, člen trojjediné božské osobnosti Ptah-Sokar-Usírew, hlava božské trojice Usírew-Éset-Hór). Zemřelý, ale v záhrobí dále vládnoucí farao se s ním sjednotil a stal se "usírewem". Nedělitelně je s touto trojicí spojen i Usírewův bratr Sutech, který ho zákeřně zavraždil, jeho tělo rozsápal a rozházel po celé egyptské zemi. Éset s Nebthetou (sestra Usírewa i Éset) tělo sezbírali a pohřbili. Na místech, kde nalezli zbytky jeho těla, byl později postaven chrám jemu zasvěcený. Éset později tělo oživila a ze spojení s Usírewem porodila syna Hóra. Hór pomstil vraždu svého otce a Sutecha zabil. Na jedné straně byl Sutech vysoce uctívaným bohem, na druhé straně jím opovrhovali jako nepřítelem Usírewovým a bratrovrahem. V pozdější době bylo Sutechovo zabití předváděno jako kultické divadlo v chrámech. Sutech měl přitom roli zla, která ho ukazovala přímo jako předchůdce ďábla. I jeho vzezření ukazuje tímto směrem. Bůh s lidskou podobou má hlavu neidentifikovatelného zvířete. Hór má v egyptském panteonu své nezastupitelné místo a potkáváme ho ve dvou pojímáních: Jednak jako syna Usírewova a Ésety, otce bohů Hapiho (řec. Ápis, symbol plodnosti a vtělení boha Ptaha) a Kebesenufa, Duamutefa a Amseta (ochránci pozůstatků zemřelých, později bohové větrů), a nakonec jako manžel Hathóry. V druhém pojímání dědic pozemského panství Usírewova, jedna z forem boha Ré (Ré-Harachtej) a jako zosobnění vyházejícího slunce (Haremachet); byl zobrazován jako zbožštěný sokol splývající se sluneční září. Takové rozpory a nesrovnalosti se nám mohou jevit nelogické, staré Egypťany však vůbec nezmátly. Pravděpodobně nevěděli příliš mnoho o teologických spekulacích kněží nebo jim byly lhostejné. Z archeologických nálezů v sídlištích lze vyčíst, že v domácí oblasti hráli bohové vysokého náboženství jen podřadnou roli. Zde se drželi menších nebo dokonce pochybných bohů, kteří zase v chrámě nehráli roli. Tak se těšil groteskní trpaslík Bes (též Sét) jako ochránce domu, stáda a lože největší oblibě. Je zřetelně vidět, že existovaly dvě náboženské roviny: jedna pro chrám a kněží a druhá pro potřeby "malých lidí". Egypťané si byli zřejmě vědomi, že zdánlivě nekonečná rozmanitost bohů je v podstatě bezvýznamná, neboť za vším a všemi projevy stojí jediný božský princip. Povědomí o tvůrčím principu Atuma nebo Réa bylo stále přítomno a prostému Egypťanovi bylo jasné, že jeho nesčetní bohové jsou jen různým projevem jednoho. Když pak Achnaton (1364 - 1347 př. Kr.) propagoval jednoho boha, který se manifestuje ve slunečním kotouči, Atonovi, přivodil si přece jen nenávist wésetského (thébského) Amónova kněžstva a s ním spojených vládnoucích kruhů. Ty přispěly také k jeho zániku a restaurovaly starý systém. Od 4. dynastie (2723 - 2563 př. Kr.) se v Egyptě prosadila víra v Réa jako nejvyšší bytost. V době před založením Staré říše spojovali faraonové své vlastní jméno většinou se jménem boha Hóra; od doby velkých stavitelů pyramid byl tento bůh vyměněn za jméno Ré. Tato výměna se neobešla beze sporů v kněžstvu a v královském domě: dynastická pořadí a nepravidelnosti panovnické posloupnosti dávají tušit, že tato teologická otázka byla velmi sporná. Pátá dynastie (2563 - 2423 př. Kr.) se prezentuje v egyptských náboženských dějinách jako doba téměř fanatické víry v Réa. V té době byly zřizovány svatyně slunce, jako Nevoserréova, a představují jedinečnou kulturní architekturu v egyptských dějinách. V jejich centru stál pyramidion, jehož symbolika později přežívala v obeliscích. Základem byla myšlenka, že bůh slunce se usadil na vrcholu kamene při východu slunce, během jeho pouti po obloze na něm spočíval a opouštěl ho teprve při slunce západu, aby se ponořil do noci. Primát Réa zůstal v další době nedotčen a z toho se vysvětlují jména bohů ve spojení s Réem. Prakticky každý lokální bůh nebo každý jiný efemérní božský zjev mohl být postaven na vrchol panteonu s přívěskem jména Réova. Tak byl Atum změněn na Atuma-Ré, Amón na Amóna-Ré, Hór na Ré-Harachtej. V obrazových znázorněních se uskutečňovala tato identifikace s Réem tak, že každému libovolnému bohu byl na hlavu nasazen sluneční kotouč. Vedle mužsky definovaných bohů byly v Egyptě i ženské božské podoby. V rolnické kultuře jim připadala primárně úloha matky a ochránkyně domova. Nejdůležitější z těchto bohyň byla Hathór. Patří k velmi starým božským představám, je bohyní mateřství a lásky a projevuje se v podobě krávy. Jako všichni bohové Egypta se zvířecí podobou může se však znázorňovat s lidským tělem a zvířecí hlavou nebo dokonce jako žena, přičemž jen kravské rohy zajišťují pojmenování bohyně. Od Nové říše splývá stále více s Ésetou. Mezi vysoké bohy náleží i Ptah, zobrazován jako holohlavý muž s vousem v dlouhém rouchu, který nabyl velkého významu jako lokální bůh Mennoferu. Byl také bohem věd a umění. Bohem moudrosti a písemnictví byl Thôwt s hlavou ibise, který opravňoval mrtvé ke vstupu do podsvětí. Thôwt byl ztotožňován s měsícem na noční obloze. V tomto okruhu musí být jmenován také Chnum (také Chnumew, řec. Chnumis), zobrazovaný s beraní hlavou, je bohem prvního nilského kataraktu a jako bůh stvořitel tvaruje vše živé na hrnčířském kruhu, a tím se stává bohem plodnosti a všeho živého. V egypském náboženství se těšily velké pozornosti věci posmrtného života. Podobně jako Indové, věřili i zdejší obyvatelé v posmrtné převtělování duší do dalšího, případně i zvířecího těla. Téměř veškeré památky v Egyptě zachované patří do oblasti chrámové a hrobové architektury. Díla byla vystavěna z kamene, naproti tomu všední architektura, včetně paláců, byla z velké části z nepálených cihel a dřeva, a proto během času zvětrala. Obrovské okrsky hrobů, jako pyramidová pole Staré říše, se stavěly na okraji úrodné země v poušti. Hrobová architektura se řídila egyptskou náboženskou představou fyzického pokračování života po smrti. Měla zde své místo mumie, především však byl hrob domovem ka, ducha, který musel být v podsvětí zásoben jídlem, dvořanstvem a zábavou. Ka měl přebývat v příslušné soše a jako duchovní protějšek materiálního těla (lidského i božského) a chápaný v jednotě s personifikovanými duchovními sílami (ach) a živé duše (ba) musel být trvale zásobován; došlo-li k přerušení, znamenalo to skon mrtvého i po smrti. Běžný smrtelník měl jen jednoho ka, bohové (i faraoni) mohli mít více ka. V mytologii posmrtného života měl své důležité místo bůh Anupew (též Anup, řec. Anubis), bůh mumifikace a pohřbívání. Byl uctíván v podobě černého šakala. Podle Textů pyramid (26.-23 stol. př. Kr.) to byl čtvrtý syn boha Réa, podle Knihy mrtvých syn boha Usírewa a jeho sestry Nebthety. Zesnulého měly před nástrahami podsvětí chránit magické formule, které se nejprve psaly na vnitřní stranu sarkofágu (2150 - 1800 př. Kr.), po roce 1570 př. Kr. se tyto magické formule vkládály do rakve jako Kniha mrtvých na papyrových svitcích.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

starověk

Nový zákon

Egypt



Copyright iEncyklopedie.cz