Henri de Lubac

Kategorie: osobnost křesťanství teologie

Podkategorie: jezuité

Místní zařazení: Francie

Časové zařazení: 20. století

Francouzský jezuita, kněz, kardinál, vynikající znalec církevních otců a středověké západní teologie, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století.
Narodil se 20. února 1896 v Cambrai, v lyonské diecézi. Syn Maurice de Lubaca a Gabrielly de Beaurepaire. Navštěvoval jezuitské školy, což mělo značný vliv na jeho vstup do tohoto řádu. Gymnázium sv. Josefa absolvoval v Lyonu (1905?1912). Katolickou teologickou fakultu v Lyonu začal studovat v roce 1912. Krátce poté vstoupil k jezuitům, noviciát zahájil v říjnu 1913. V roce 1914 byl povolán do francouzské armády. V roce 1916 byl poslán k Verdunu. V Éparges utrpěl těžší zranění, jehož následky si nesl po celý život a kvůli nimž byl poslán do bezpečí v Anglii. Tam pokračuje v přerušeném studiu v Canterbury, v Jersey a v Hastingsu. Základní teologická studia nakonec dokončil ve Francii ve znovuotevřeném jezuitském domě v Lyonu-Fourviere v roce 1926. Doktorát získal na jezuitské papežské univerzitě Gregorianum v Římě v roce 1929. Mezitím, 22. srpna 1927, byl v Lyonu vysvěcen na kněze.
V rámci jezuitského studia si De Lubac velmi oblíbil texty sv. Tomáše Akvinského, tak jak byly znovuobjevovány a reinterpretovány francouzskými katolickými filozofy M. Blondelem (1861?1949) a J. Maréchalem (1878?1944). Od roku 1929 až do roku 1961 vyučoval na teologické fakultě v Lyonu. První důležitou knihou, kterou De Lubac publikoval, byl Katolicismus (1938). Vzhledem k jejímu záběru ji lze chápat jako bránu k celému jeho dílu. Jak prohlásil kardinál Avery Dulles, otec De Lubac tu ukazuje „jedinečnou sjednocující sílu katolického křesťanství a schopnost katolicismu překročit všechna lidská rozdělení“. Spolu s Jeanem Daniélou, rovněž budoucím kardinálem, založil v roce 1942 prestižní ediční řadu Sources chrétiennes. Během okupace Francie vyvíjel protinacistickou činnost a byl nucen se stáhnout z Lyonu do Vals blízko Puy. Řídil i časopis Recherches de science religieuse.
Po válce Lubac publikoval monumentální dílo Surnaturel (1946). Stěžejním tématem knihy je milost a přirozenost, otázka jejich vnitřní jednoty a s tím související otázka stvořené svobody. Kniha se skládá z několika částí, které autor v pozdější době dále samostatně promýšlel, přepracovával či komentoval. V první kapitole zkoumá vliv sv. Augustina na moderní teologii. V druhé části (Duch a svoboda v teologické tradici) popisuje, jak s pojmem svobody nakládali křesťanští myslitelé od církevních otců přes vrcholnou scholastiku až k teologům 19. a 20. století. Třetí kapitola se zabývá dějinami pojmu „nadpřirozené“ a „nadpřirozeno“, zejména jeho systematickým uchopením v díle sv. Tomáše; čtvrtá přináší historické poznámky k tématu.
Padesátá léta znamenala pro Lubaca dobu zkoušek a zároveň čas, kdy se jeho dílo stane světově proslulým. Jeho kritická interpretace moderní scholastiky (především Suareze), obsažená v knize Surnaturel, znepokojila některé muže v Římě a ti se pokusili zneklidnit i papeže Pia XII. Ačkoli proti De Lubacovi žádná římská autorita nikdy konkrétně nezakročila, v zájmu zklidnění situace dostal De Lubac od jezuitského generála Janssense nucenou dovolenou. Musel přestat s výukou teologie v Lyonu a věnovat se studiu v ústraní. Opustil místo šéfredaktora revue Recherches de science religieuse a přesídlil do Fourviere, kde neměl dobrý přístup k literatuře. Své spisy musel předkládat zvláštnímu osobnímu cenzorovi, určenému z Říma. Z knihoven byly načas odstraněny knihy Surnaturel, Corpus mysticum a několik dalších článků. Pozoruhodné na této kauze přitom je, že spíše než pochybnostmi druhých o své pravověrnosti je v této době De Lubac sklíčen tím, že si jeho případ jako rukojmí či záminku k útokům na magisterium a papeže berou hyperkritičtí lidé, kteří se církvi aktivně odcizovali. Své síly De Lubac v této době napře do studia nekřesťanských náboženství, především buddhismu.
Restrikce, jež na De Lubaca byly uvaleny, se netýkaly díla Histoire et Esprit (1950), kde plně rehabilituje Origena a jeho exegezi Bible. Jeho srdeční záležitostí se na počátku 50. let stala kniha Meditace o církvi. Toto dílo jako celek vzniklo už před rokem 1950, tedy před encyklikou Humani generis. Jednotlivé kapitoly vznikaly na základě setkání s kněžími mezi lety 1946 a 1950. De Lubacovi záleželo na přijetí Meditace o církvi jak u jeho spolubratří a představených jezuitů, tak u dalších osobností církve. Přijetí bylo nečekaně pozitivní a skoro ihned začaly přípravy druhého vydání, v nichž autor zohlednil připomínky recenzentů. Podle sdělení nakladatele se za dva roky prodalo více než 13 000 francouzských exemplářů Meditace. Italského překladu se po náznacích dalších nesnází v Římě ujal nový milánský arcibiskup Mons. G.-B. Montini (pozdější papež Pavel VI.), kterému náš autor poslal dva exempláře prvního vydání. Montini o textu často veřejně hovořil, nechal je ve své arcidiecézi rozšířit mezi kněze a posléze autorovi osobně za jeho dílo poděkoval. Montini si celého De Lubacova díla velmi cenil, a to především pro jeho schopnost pojmenovat, čemu vlastně církev v současném světě čelí pod jménem „soudobý ateismus“.
Poté co vypršela Lubacova nucená dovolená a text Meditace o církvi se rozšířil v hlavních jazycích, byl v roce 1956 povolán zpět na fakultu do Lyonu. Zde se až do konce padesátých let věnoval především studiu středověké exegeze, která vyústila do čtyřsvazkového díla Exégese médiévale: les quatre sens de l’ Ecriture (Středověká exegeze: čtverý smysl Písma, 1959?1964). V roce 1959 se De Lubac stal členem Katolického institutu v Paříži. V roce 1960 ho jezuitští představení požádali o obranu jejich spolubratra, tehdy už mrtvého teologa a vynikajícího paleontologa Pierra Teilharda de Chardin (1881?1955), jehož některé texty byly na základě různých udání podrobeny zkoumání římských autorit.
S nástupem papeže Jana XXIII. mohl De Lubac své síly opět plně nasadit ve prospěch církve. V roce 1960 ho papež pozval jako konzultora k přípravě koncilního programu, tzv. schémat, podle kterých se mělo jednat. Na samotném koncilu působil jako jeden z teologických expertů (peritus) a měl vliv na obsah i podobu jeho klíčových dokumentů: dogmatické konstituce o Božím zjevení Dei Verbum (z 18. listopadu 1965) a pastorální konstituce o církvi v tomto světě Gaudium et spes (ze 7. prosince 1965). Jeho myšlenky najdeme i v dekretu o misijním poslání církve Ad gentes (ze 7. prosince 1965) a v deklaraci o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate (z 28. října 1965). Ke koncilu se váže i jeho publikační a přednášková činnost během 70. let ve Spojených státech, v Latinské Americe a po Evropě.
Spolu s K. Wojtylou a J. Ratzingerem byl otec De Lubac jistě jeden z nejpovolanějších interpretů Druhého vatikánského koncilu. S oběma ho pojilo upřímné přátelství, které má kořeny v práci na koncilu. Dne 2. února 1983 jmenoval Jan Pavel II. otce de Lubaca kardinálem-jáhnem. De Lubac se tak stal prvním kardinálem bez biskupského svěcení od roku 1962, kdy Jan XXIII. určil, že kardinálem má být jen biskup (později se kardinálem-jáhnem stal i otec Tomáš Špidlík). S Josephem Ratzingerem, který na koncilu rovněž působil jako peritus, De Lubac na počátku 70. let 20. století spoluzakládal Mezinárodní katolickou revue Communio. V rozhovoru věnovaném Druhému vatikánskému koncilu a jeho dědictví De Lubac charakterizuje pozdějšího papeže Benedikta XVI. takto: „Nemá strach přistoupit na denním světle ani k zásadním otázkám, ani k aktuálním problémům, vždy s klidem, prostotou, mírou, s velkým respektem k lidem, s úsměvem. Jeho první starostí jistě není líbit se: neutíká před svým ? někdy nevděčným ? úkolem. Ratzinger nezapomíná ani na rozlišení, které v sobě musí činit mezi soukromým teologem a představeným Kongregace pro nauku víry, ani na jeden z hlavních úkolů jeho Kongregace, jímž je pozitivně podporovat studium nauky, a chápe se příležitostí, aby se o to sám postaral. Je-li občas středem polemik, jistě tomu tak je proti jeho vůli.“
Henri de Lubac zemřel 4. září 1991 v Paříži. Pohřeb proběhl v pařížské katedrále Notre Dame, pochován je v hrobce Tovaryšstva Ježíšova na hřbitově ve Vaugirardu v Paříži.

Výběrová bibliografie:
Le drame de l’humanisme athée (1944, Drama ateistického humanismu); La foi chrétienne: essai sur la structure du Symbole de apotres (1970, Křesťanská víra: esej o struktuře apoštolského vyznání víry); Catholicisme: les aspects sociaux du dogme (1938, Katolicismus: společenské aspekty dogmatu); Méditation sur l’église (1953, Meditace o církvi); Paradoxe et myst?re de l’église (1967, Paradox a tajemství církve); L’église dans la crise actuelle (1969, Církev v současné krizi); Les églises particuli?res dans l’église universelle (1971, Partikulární církve v církvi univerzální); Surnaturel: études historiques (1946, Nadpřirozené: historické studie); Corpus mysticum: L’eucharistie et l’église au moyen age: étude historique (1944, Corpus mysticum: eucharistie a církev ve středověku: historická studie); Histoire et esprit: l’intelligence de l’Ecriture d’ apr?s Orig?ne (1950, Dějiny a duch: porozumění Písmu podle Origena); Exégese médiévale: les quatre sens de l’ Ecriture (I?IV) (1959?1964, Středověká exegeze: čtverý smysl Písma); La pensée religieuse du P. Pierre Teilhard de Chardin (1960, Náboženské myšlení Pierra Teilharda de Chardin).

Z textů o De Lubacovi je třeba zmínit dva autory. Hans Urs von Balthasar, jeho přítel a kolega z časopisu Communio, napsal monografii: Henri de Lubac: Sein organisches Lebenswerk (Johannes Verlag Einsiedeln, 1976, anglicky The theology of Henri de Lubac: an overview, San Francisco: Ignatius Press, 1991). Editor jeho souborného díla Georges Chantraine je autorem biografie: Le Cardinal Henri de Lubac, l´homme et son oeuvre avec una letter de Paul VI. (Paris: Lethielleux, 1983).

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

osobnost

jezuité

křesťanství

Francie

teologie

20. století



Copyright iEncyklopedie.cz