iEncyklopedie.cz

Z řec. eikón, »obraz«, a klán, »rozbít«, »ničení obrazů«, obrazoborectví. Výrazem se označuje hnutí (náboženské a politické), které odsuzovalo uctívání svatých obrazů ( - ikon). Hnutí vzniklo za byzantského císařství v 8. a 9. stol. Císař Lev III. Isaurský (Syrský) zakázal r. 726 uctívání obrazů a dal příkaz k jejich zničení. Důvodem zřejmě byly zlořády a přehnaná úcta k obrazům ze strany věřících, ale také vliv - manicheismu na panovníka a obviňování z modloslužby ( - idolatrie), přicházející z židovského a muslimského prostředí. I. odsoudio jako blud 2. nicejský - koncil (787) a připustil úcta obrazů, již je možno prokázat stvořenému (tzv. proskynetická úcta, - latrie). Smysl ikony spočívá v tom, na koho ukazuje (Krista, - anděly, - světce). Uctívání obrazů v intencích 2. nicejského koncilu umožnila až synoda r. 842, kterou svolala Theodora, matka tříletého císaře Michala III.