Inkvizice

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: církevní dějiny

Z lat. slova inquisitio, »výslech«. Středověký zvláštní církevní soud pro potírání - herezí. Poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím (Theodosiův edikt, 381), začal se problém jednoty říše řešit také pomocí náboženské jednoty. Někteří církevní otcové, především sv. Augustin, ospravedlňovali použití nátlaku vůči jinověreckým nebo bludařským naukám. Už od 4. a 5. stol. stát trestal kacíře vyhnanstvím, zabavením majetku a také vězněním. Opravdová i. se však prosadila teprve později. Lucius III. v r. 1184 zavedl místo veřejné žaloby rychlejší postup a zavázal - biskupy povinností navštívit jednou či dvakrát do roka osobně nebo prostřednictvím zástupců ty - farnosti, které byly nakažené - kacířstvím. Měli pod přísahou vyslechnout svědectví osob hodných víry. Zpočátku bylo na biskupech, aby úředně vyhledávali (inquisitio) viníky, smířili je s církví nebo je potrestali, pokud se nevzdají bludných nauk. Po křížové výpravě proti albigenským a - katarům toulouský vévoda Rajmund VII., král Ludvík I. a papežský legát podepsali Pařížskou smlouvu (1229), která církvi zajišťovala v otázkách i. pomoc ze strany státu. Také Fridrich II. jednal v těchto záležitostech stejně. Po r. 1231 dal Řehoř IX. po Evropě vybudovat síť i. soudů, kterým předsedali stálí inkvizitoři, především - františkáni a - dominikáni. Ti měli plnou pravomoc soudit všechny zločiny kacířství. Postupy uplatňované i. jsou známé díky příručkám vydaným Nicolou Eymerikem a Bernardem Gui. Pro předvolání před inkviziční soud nebo na uvěznění postačilo udání, podezření či jednoduše »hlas lidu«. Výslech se prováděl před dvěma svědky a notářem, jenž sestavoval protokol výpovědi. Inkvizitor, který ve své činnosti nikomu přímo nepodléhal, byl vybaven rozsáhlou dispoziční mocí, pokud šlo o volbu postupu při vedení procesu. Vina se stanovila jak na základě přiznání vyslýchaných, tak na základě svědeckých důkazů. Na donucení obžalovaného k přiznání se používalo různých prostředků, včetně útrpného práva. Byla-li vina jednou stanovena a vysloven rozsudek, byl odsouzený předán do rukou světské moci, pověřené provedením rozsudku. Jako inkvizitoři se proslavili především dominikáni, kteří si rafinovaností svých výslechů vysloužili dvojsmyslnou lidovou přezdívku »psi Páně« (Domini canes). I. získala nedobrou pověst ve Španělsku, a to uvalením podezření na Židy a Maury obrácené na křesťanství (vynucená obrácení od r. 1391). Počínaje Kastilií (1481) v období prvního španělského »velkého inkvizitora« dominikána Tommasa di Torquemada (1420-1498), dosáhla i. svého vrcholu devíti tisíci autodafé (z lat. actus fidei, veřejný akt víry inkvizičního soudu, vyhlášení rozsudku včetně exekuce). Přesto pouze v malém procentu končily tyto případy na hranici.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

církevní dějiny



Copyright iEncyklopedie.cz