Jan Pavel II.

Synonyma hesla: Karol Wojtyla

Kategorie: osobnost křesťanství

Podkategorie: papež

Časové zařazení: 20. století 21. století

Mládí.
Karol Józef Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích u Krakova (Polsko). Jeho otci, důstojníkovi, bylo čtyřicet a matce, jež byla v domácnosti, šestatřicet. Karolův bratr Edmund byl o čtrnáct let starší. Jeho mladší sestra Olga zemřela jako malinká šest let předtím. Pokřtěn byl 20. června 1920. 15. září 1926 začal navštěvovat obecnou školu. 13. dubna 1929 mu zemřela matka na srdeční chorobu. 5. prosince 1932 zemřel i jeho bratr, který byl lékařem a nakazil se při epidemii. Biřmován byl 3. května 1938, v téže době složil i maturitní zkoušku na gymnáziu. 22. června téhož roku se zapsal na Filozofickou fakultu Jagellonské univerzity v Krakově. Zde v únoru 1940 poznal Jana Tyranowského, který ho zapojil do skupiny „živého růžence“ a uvedl ho do studia mystiků. 1. listopadu téhož roku začal pracovat v kamenolomu Zakrzówek, aby se tak vyhnul deportaci do nacistického Německa, které už rok okupovalo Polsko. 18. února 1941 mu zemřel otec. V srpnu téhož roku Karol Wojtyla přijal do svého bytu rodinu Mieczyslawa Kotlarczyka, zakladatele Živého divadla. Během jara 1942 byl přeložen do továrny Solvay. V říjnu 1942 začal jako seminarista navštěvovat tajné kurzy Teologické fakulty Jagellonské univerzity. V březnu 1943 se naposledy objevil na divadelní scéně jako hlavní hrdina Slowackého hry Samuel Zborowský. 29. února 1944 ho porazil nákladní automobil a byl hospitalizován. V srpnu 1944 ho arcibiskup Sapieha spolu s ostatními tajnými seminaristy ubytoval v arcibiskupském paláci v Krakově.

Kněžství a akademická dráha.
1. listopadu 1946 byl vysvěcen na kněze v soukromé kapli kardinála Sapiehy. 15. listopadu 1946 odjel do Říma, aby pokračoval ve studiích na papežské univerzitě Angelicum. 3. července 1947 složil licenciátní zkoušku z teologie a během léta cestoval po Francii, Belgii a Holandsku. 19. června 1949 obhájil doktorskou práci Nauka o víře podle svatého Jana od Kříže. O čtrnáct dní později se vrátil do Krakova. 8. července téhož roku byl ustanoven jako kaplan ve farnosti Niegowič. V srpnu 1949 byl jmenován kaplanem ve farnosti svatého Floriana v Krakově. 1. září 1951 mu krakovský arcibiskup Eugeniusz Baziak poskytl dva roky, aby se připravil na habilitaci a mohl přednášet na univerzitě. V říjnu 1953 začal přednášet katolickou sociální etiku na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V prosinci 1953 byl habilitován a stal se docentem. V roce 1954 se stal profesorem v Krakovském semináři a na Katolické univerzitě v Lublinu.
Biskupem, arcibiskupem a kardinálem.
4. července 1958 byl jmenován pomocným biskupem krakovským. 28. září 1958 přijal biskupské svěcení. V roce 1960 publikoval knihu Láska a odpovědnost. Po smrti arcibiskupa Baziaka byl 16. července 1962 zvolen kapitulním vikářem. 5. října 1962 se odebral do Říma, kde se od 11. října do 8. prosince účastnil prvního zasedání 2. vatikánského koncilu. Od 6. října do 4. prosince 1963 se pak účastnil druhého zasedání 2. vatikánského koncilu. 30. prosince 1963 byl jmenován krakovským arcibiskupem. Oficiálně je bula s jeho jmenováním zveřejněna 13. ledna 1964 . 8. března 1964 je uveden do svého úřadu v katedrále na Wawelu. Od 14. září do 21. listopadu se v Římě zúčastnil třetího zasedání 2. vatikánského koncilu. Od 14. září do 8. prosince 1965 se v Římě zúčastnil čtvrtého zasedání 2. vatikánského koncilu. Od 13. do 20. prosince 1967 v Římě byl účasten jednání papežské Rady pro laiky. 28. června 1969 přijal od Pavla VI. titul „kardinála svaté církve římské“. V roce 1969 publikoval knihu Osoba a čin. Od 11. do 26. října 1969 se v Římě zúčastnil prvního mimořádného plenárního zasedání biskupského synodu. V roce 1972 publikoval studii o uvádění závěrů 2. vatikánského koncilu do praxe, která nese název „K pramenům obnovy“. 8. května 1972 zahájil synodu biskupů krakovského arcibiskupství. Od 27. září do 26. října 1974 se účastnil třetího řádného plenárního zasedání biskupského synodu. V září 1975 navštívil tehdejší Německou demokratickou republiku. Mezi 7. a 13. březnem 1976 vedl ve Vatikánu duchovní cvičení pro papeže Pavla VI. a římskou kurii. Jeho meditace z těchto exercicií vyšly (i česky) v knize „Znamení odporu“. Od 23. července do 5. září 1976 cestoval po Spojených státech a Kanadě, kde přednesl několik přednášek. Od 11. srpna do 3. září 1978 pobýval v Římě v souvislosti s pohřbem Pavla VI. a volbou nového papeže Jana Pavla I. O měsíc později, 3. října, byl opět v Římě, poté co Jan Pavel I. velmi brzy zemřel. 14. října 1978 vstupuje jako jeden z kardinálů znovu do konkláve.
Papežem.
Kardinál Karol Wojtyla byl zvolen papežem 16. října 1978 vpodvečer. Přijal jméno Jan Pavel II. Uveden do svého úřadu byl při slavnostní mši 22. října 1978. 5. listopadu 1978 podnikl pouť do baziliky v Assisi a následně do římské baziliky Santa Maria sopra Minerva, aby prokázal úctu patronům Itálie: svatému Františkovi a svaté Kateřině Sienské. 12. listopadu 1978 se ujal jako římský biskup katedry v bazilice sv. Jana v Lateránu. 4. března 1979 byla publikována jeho první encyklika „Redemptor hominis“. V červnu přijel na pastorační návštěvu Polska. V říjnu 1979 promluvil před Valným shromážděním OSN v New Yorku. V listopadu 1979 se setkal s patriarchou Dimitriem I. v Turecku. 4. dubna 1980 poprvé zpovídal věřící v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. 30. listopadu 1980 byla publikována encyklika „Dives in misericordia“. 11. ledna 1981 zahájil ve Vatikánu tradici křtu dětí o svátku Zjevení Páně. 13. května 1981 v 17:19 na náměstí sv. Petra spáchal na něho Ali Agca atentát. Po náročné operaci byl hospitalizován na poliklinice Gemelli a 3. června se vrátil do Vatikánu. Další hospitalizace probíhala mezi 20. červnem a 14. srpnem. V květnu 1982 se odebral na pouť do Fatimy, aby zde Panně Marii poděkoval za její mateřskou ochranu a aby rok po atentátu zasvětil a odevzdal svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. 10. října předsedal obřadu svatořečení mučedníka Maxmiliána Kolbeho. 25. ledna 1983 vyhlásil nový Kodex kanonického práva. 30. a 31. března 1985 přijal v Římě účastníky světového setkání mladých. 13. dubna 1986 navštívil římskou synagogu a 18. května 1986 zveřejnil encykliku o Duchu svatém „Dominum et vivificantem“. 27. října 1986 předsedal v Assisi Světovému dni modliteb za mír. 25. března 1987 je publikována encyklika Redemptoris Mater. Při vigilii slavnosti Seslání Ducha svatého vyhlásil mariánský rok. 30. prosince 1987 byla publikována sociální encyklika „Solicitudo rei socialis“. 21. května 1988 otevřel ve Vatikánu dům „Dar Mariin“, který svěřil sestrám z kongregace Matky Terezy z Kalkaty. 28. června 1988 podepsal apoštolskou konstituci „Pastor bonus“, kterou reformoval Římskou kurii. 7. září 1989 vyhlásil Den modliteb za mír v Libanonu. 30. září přijal návštěvu primase anglikánské církve Roberta Runcieho. 26. srpna 1990 apeloval naléhavě na mírové uspořádání v zemích Perského zálivu po irácké invazi do Kuvajtu. 7. prosince 1990 publikoval encykliku „Redemptoris missio“. 15. ledna 1991 zaslal prezidentovi USA Georgi Bushovi st. a iráckému prezidentovi Saddámu Husajnovi list, aby odvrátil válku v Perském zálivu. 1. května 1991 byla publikována sociální encyklika „Centesimus annus“. Mezi 12. a 26. červencem 1992 byl hospitalizován na římské poliklinice Gemelli kvůli operaci nezhoubného nádoru střev.
9. prosince 1992 byl zveřejněn „Katechismus katolické církve“. 9. a 10. ledna 1993 předsedal v Assisi modlitebnímu setkání za mír v Evropě, zejména na Balkánu. 6. srpna 1993 byla publikována encyklika „Veritatis splendor“. 11. listopadu 1993 upadl a vykloubil si pravé rameno. 23. ledna 1994 slavil ve vatikánské bazilice mši svatou za mír na Balkáně. 28. dubna 1994 upadl a zlomil si pravou stehenní kost: byl operován na poliklinice Gemelli a v nemocnici pobyl až do 27. května. 14. listopadu 1994 byl zveřejněn apoštolský list „Tertio millennio adveniente“, v němž ohlásil Jubilejní rok 2000. V roce 1995 byly publikovány tyto encykliky: 25. března „Evangelium vitae“ , 25. května „Ut unum sint“. 22. února 1996 vyšla apoštolská konstituce „Universi dominici gregis“, jíž reformoval pravidla pro papežské konkláve. Mezi 6. a 15. říjnem 1996 byl v nemocnici Gemelli kvůli operaci slepého střeva. 16. června 1997 zaslal list izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi a prezidentovi palestinské správy Jásiru Arafatovi, aby podpořil mírový proces na Blízkém východě. 14. září 1998 byla publikována encyklika „Fides et ratio“ a 29. listopadu 1998 je zveřejněna bula „Incarnationis mysterium“, v níž se vyhlašuje Jubilejní rok 2000. 1. října 1999 byl publikován apoštolský list „Spes aedificandi“, v němž byly prohlášeny za patronky Evropy svatá Brigita Švédská, svatá Kateřina Sienská a svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Steinová). V noci 24. prosince 1999 zahájil Velké jubileum roku 2000. 24. až 26. února 2000 podnikl pouť na horu Sinaj v Egyptě. Do Svaté země se vypravil mezi 20. a 26. březnem 2000. Navštívil Jordánsko, palestinská autonomní území a I zrael. 7. května 2000 předsedal eucharistické připomínce „svědků víry ve 20. století“. 12. a 13. května 2000 odjel na pouť do Fatimy. 6. ledna 2001 uzavřel Velké jubileum roku 2000 a podepsal apoštolský list „Novo millennio ineunte“. 16. října 2002 vyhlásil apoštolským listem „Rosarium Virginis Mariae“ Rok růžence a přidal k této tradiční mariánské modlitbě pět „tajemství světla“. 5. března 2003 předsedal Dni modliteb a postu za mír. 17. dubna 2003 byla publikována encyklika „Ecclesia de eucharistia“. 16. října 2003 předsedal slavnostním obřadům u příležitosti oslav 25. výročí zahájení svého pontifikátu. 28. února 2004 poté, co v průběhu pontifikátu navštívil 301 římských farností, osobně přijal ve Vatikánu představitele farností, které nestačil navštívit. 10. července 2004 vyhlásil Rok eucharistie. 14. a 15. srpna 2004 se odebral na pouť do Lurd, 5. září 2004 navštívil Loreto: jde o jeho poslední pouti.
Závěr života.
30. ledna 2005 naposledy veřejně vedl tradiční nedělní modlitbu Anděl Páně. Večer 1. února 2005 byl hospitalizován na poliklinice Gemelli kvůli respiračním obtížím. 10. února 2005 se vrátil do Vatikánu. 24. února 2005 se musel vrátit na polikliniku Gemelli, kde zůstal až do 10. března, protože se u něj projevily obtíže vyvolané nachlazením, jež prodělal v předchozích týdnech. 30. března 2005 se při generální audienci ukázal v okně Apoštolského paláce. Nebyl schopen promluvit, ale přesto požehnal tisícům poutníků, kteří se shromáždili na náměstí svatého Petra. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení. Odpoledne 31. března se u něj objevila infekce močových cest, která vyvolala septický šok a následně způsobila kolaps krevního oběhu. Jan Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 ve 21:37. Byla to první sobota v měsíci a zároveň chvíle prvních nešpor svátku Božího milosrdenství. Žil 84 let, 10 měsíců a 15 dní. Papežem byl 26 let, 5 měsíců a 17 dní.
Zpracováno podle chronologie z knihy: Slawomir Oder, Saverio Gaeta: Proč svatý?

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

osobnost

20. století

křesťanství

21. století

papež



Copyright iEncyklopedie.cz