Luterství

Kategorie: křesťanství

Pojem "luterství" označuje souhrn oněch protestantských církví, pro něž je konstitutivní vazba na wittenberskou reformaci Martina Luthera a lutherské vyznavačské spisy ze 16. století. Pojem ohraničuje tyto církve navenek proti římskému katolicismu, dovnitř proti kalvinismu a proti protestantským sektám, které vycházejí z hnutí novokřtěnců 16. století. Původ a dějiny pojmu "luterství" nejsou probádány. Luther sám tohoto pojmu neužíval. Odmítal pojmy, pocházející od protivníků, jako "lutherští" a "lutheráni", stejně jako tendence označovat konfesní církev, která se vytvořila následkem jeho reformace ve dvacátých letech 16. století, za "lutherskou". Nejdůležitějším textem pro formování konfesní strany, samostatné vůči katolicismu a kalvinismu, bylo Augsburské vyznání, Confessio Augustana z r. 1530. Toto vyznání, které sepsal v podstatě Filip Melanchthon, sloužilo ospravedlnění nového učení před císařem a říšskými stavy, dostalo se mu však rychle funkce zajišťovat semknutost reformačního hnutí, vycházejícího z Wittenberku. Tak byli wittenberští profesoři teologie, právníci a faráři v několika městech, připojených k reformaci, vzati do přísahy na Confessio Augustana. Základními spisy luteránského vyznání jsou dále velký a malý katechismus, který napsal Luther r. 1529 a jemuž byl postupně přiznán stupeň závazného výkladu centrálních částí křesťanské víry. Potom, co katolíci v Confutatio (Vyvrácení) odmítli Confessio Augustana, napsal Melanchthon r. 1531 Apologii augsburského vyznání, v níž zdůrazňoval základní názor Lutherovy reformace: nikoli dobré skutky a láska člověka podmiňují Boží ospravedlnění. To je svobodným dílem Boží milosti, která se otevírá jen vírou. Od čtyřicátých let 16. století se zostřilo vnitřní napětí mezi "filipisty", zavázanými Melanchthonovu protestantskému humanismu, a takzvanými "gnesiolutherány", to jest autentickými luterány, přísně orientovanými na Luthera. Přeli se o uspořádání bohoslužby, postoj k papežství a nauku o milosti, hříchu a Večeři Páně. V učení o Večeři Páně je luterství blíže katolickému učení než kalvinizmu: Kristus je skutečně přítomen, chléb a víno jsou skutečné tělo a krev Kristova, obdobně luterství nepopírá, že svátosti jsou skutečnými prostředky milosti a církevní služebníci jsou z ustanovení Kristova, nejen obce. Ve Formula Concordiae, sjednané r. 1577, byly jednostrannosti obou stran zamítnuty a formulován dogmatický kompromis, nesený základními Lutherovými poučkami. Roku 1580 byla uveřejněna závazná sbírka luteránských spisů vyznání, Kniha svornosti, která na dlouhou dobu zajistila identitu luterství. Kniha svornosti se stala závaznou nejen pro německé luterství, nýbrž i pro luteránské církve na severu, východě a jihu Evropy, později v USA. Staroluteránská ortodoxie, teologické školní vzdělání v konfesně homogenních německých luteránských územích mezi koncem 16. a polovinou 18. století, se vyvinula v rozsáhlé teologické systémy, které se vyznačovaly intenzivním přijetím Aristotela. Vedle dogmatické nauky obsahovaly i etické sociální teorie, v nichž se církvi přiznávala funkce spravovat normativní základ státu. Pod pojmy "zákon a evangelium" byly popsány specifické úkoly politických a církevních vrchností a stanoveny povinnosti člověka v jeho postavení, které mu dal Bůh. Proti scholastické střídmosti staroluterské ortodoxie a rostoucí emancipaci politické vrchnosti od zákona Božího stál pak luterský pietismus, náboženské reformní hnutí 17. a 18. století, na tom, že pravé luterství je činnou vírou srdce, pro niž nejsou rozhodující dogmatické formule, nýbrž vnitřní závislost svědomí na Bohu. Souběžně s pietismem přicházela i od osvícenství radikální kritika toho, že křesťanství se zúžilo na pokládání za pravdivé, co říká nauka vyznání. Vědomi si kořenů reformace zdůrazňovali osvícenci to všeobecně křesťanské nad pouhým vyznáním. Proti liberální teologii osvícenských teologů, kteří většinou odmítali "symbolickou přísahu" na spisy vyznání, se zaměřoval od r. 1780 rostoucí protest teologů kritizujících osvícenství, kteří považovali závazné základy společenství za dostatečně chráněné jen starou naukou. Pod dojmem ukrutného zpustošení Francouzskou revolucí a vzhledem k pokusům státu kvůli vnitřní jednotě ponapoleonských nových územních států, zrušit věroučné rozdíly mezi luterány a kalvinisty do jedné protestantské "Unie", zformovalo se v raném 19. století konfesionalistické novoluterství. Zvlášť důležitou roli hrál kielský pastor Claus Harms, který r. 1815 uveřejnil k reformačnímu jubileu 95 tezí proti osvícenství a teologickému racionalismu a bojoval za novou závaznost starých vyznání. Tento obrat ke starým vyznáním spojovali novoluteráni s rozhodným protestem proti liberální demokratizaci politického řádu a průmyslově kapitalistické přeměně tradiční ekonomiky. Tento svazek novoluterství s politickým konzervatismem zastávali zvláště úspěšně pruský právník Friedrich Julius Stahl a vydavatel Evangelických církevních novin, úspěšný teolog Ernst Wilhelm Hengstenberg, ale i vedoucí seskupení novoluteránské univerzitní teologie, škola v Erlangen. Konzervativní kulturní luteráni se od ztroskotaní revoluce r. 1848 - 49 dokázali prosadit v četných německých zemských církvích a měli pronikavý vliv na univerzitní teologii. Vycházejíce z bible a vyznání, nastínili konzervativní sociální utopii, v níž zdůrazňovali Bohem danou autoritu monarchických vrchností, hájili úzkou etickou spolupráci státu a národní církve a potírali sociální demokracii a liberalismus jako protikřesťanský. Intenzivně se snažili o vnitřní misii a praktickou sociální reformu. Jednotliví reprezentanti luteránského sociálního konzervatismu, zvláště berlínský dvorní kazatel Adolf Stöcker, se snažili uplatnit luteránskou politickou koncepci i zakládáním politických stran. Avšak čím více se v době imperialismu emancipovala politika od tradičních náboženských vzorů, tím více museli konzervativní kulturní luteráni zdůrazňovat samostatnost církve vůči státu a moderní kultuře. Lutherova nauka o řízení se proto přetvořila v takzvanou nauku o dvou říších, v níž se měla jak zdůraznit ta která relativní samostatnost církve a světa, tak také zajistit ohled politického jednání na křesťanskou etiku. Konzervativní kritika moderního liberalismu, polemika s kapitalistickou industrializací a hledání specificky německého kulturního ideálu určovaly v raném 20. století takzvanou Lutherovu renesanci, která byla poznamenána bádáním berlínského církevního historika Karla Holla o Lutherovi a jubileem reformace r. 1917. Roku 1918 byla z iniciativy novoidealistického filozofa Rudolfa Euckena založena "Lutherova společnost", která měla vedle podpory luterského bádání sloužit kulturně politickému programu, chránit Německo po jeho porážce a po revoluci před duchem takzvaného "západního demokratismu". Také v konzervativně revolučních teologiích Emanuela Hirsche, Pavla Althause, Wernera Elerta a Bedřicha Gogaertena bylo obnovení luterství úzce spojeno s kritikou výmarské parlamentní demokracie. Na pozadí fundamentální kritiky moderního individualismu podpořili četní reprezentanti německého luterství dočasně takzvanou "německou revoluci z r. 1933" a chtěli nábožensky prohloubit nacionálně socialistickou víru národní společnosti. Analytici německé politické kultury jako Thomas Mann, Helmut Plessner a Karl Barth zostřili po r. 1945 kritiku luterství, kterou formuloval Ernst Troeltsch a Max Weber, jako dějiny úpadku, pro který byla autoritativní víra starého Luthera důležitým pramenem vůdcovského kultu po r. 1933. Při příležitosti církevního boje došlo v německém luterství současně k novému církevně politickému hnutí centralistickému. Založením Sjednocené evangelicko-luteránské církve v Německu uskutečnily luteránské zemské církve (s výjimkou Württemberku) v r. 1948 úmysl, projevovaný v 19. století, ustavit se při zachování relativní samostatnosti zemských církví jako konfesně homogenní církev. Souběžně se vznikem ekumenického hnutí, překračujícího staré hranice vyznání, objevily se v raném 20. století pokusy organizovat protestantské konfesní rodiny mezinárodně. Po různých snahách, podniknutých ve dvacátých letech, shromáždit na mezinárodním poli církve, které se hlásily k luteránskému vyznání, podařilo se r. 1947 založení "luteránského světového svazu" (LWB). Avšak dodnes k němu patří jen část ze 140 luteránských církví, resp. asi 70 milionů luteránů. Roku 1986 bylo organizováno v LWB 56 milionů luteránů ve 104 členských církvích. Přes společný vztah k Lutherovi a luteránským vyznavačským spisům ukazuje však práce LWB, že jediné luterství neexistuje. Plenární shromáždění, konaná každých šest let, a činnost výkonného výboru, sídlícího v Ženevě, se vyznačují na jedné straně rostoucími spory mezi luteránskými církvemi v Evropě a Severní Americe, na druhé straně relativně malými církvemi, vzešlými z misijní práce, v zemích třetího a čtvrtého světa. Také společný vztah k vyznání nemůže vyvážit pluralitu křesťanských životních forem, která je založena v neposlední řadě v Lutherově reformačním protestu proti církvi jako uniformní a hierarchické instituci.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství



Copyright iEncyklopedie.cz