Mnišství

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: mnišství

Původ této asketické životní formy je v Indii, kde bráhmanská hlava rodiny ve stáří odcházela ze světského života, aby žila jako lesní poustevník. Způsob existence, kterou člověk sám zvolil, bez majetku a bez manželství, směřuje v mnoha náboženstvích k náboženské dokonalosti. Má ji uskutečňovat o samotě jako poustevník, ve společenství kláštera jako cenobita, nebo v podobě putujícího askety. Buddhismus přenesl mnišský ideál do velké části Asie. V tibetském lamaismu převzali mniši dokonce státní moc. V Číně se vytvořil taoismus a v Japonsku je dnešní formou mnišství zenový buddhismus. Islám neznal původně, jako ani křesťanství, žádnou takovou životní formu, protože jako prorocká, světu otevřená náboženství nepřičítali útěku ze světa žádný význam. V islámu teprve ve 13. stol., když přibývalo mystických vlivů, vznikla společenství dervíšů, podobná mnišským. V křesťanských obcích vznikla asketická společenství a od 3. stol. opouštěli jednotlivé členové obce osady, aby jako anachoreti (poustevníci) žili v poušti. Za vynikajícího představitele je považován sv. Antonín (3. - 4. stol.). Kolem poustevníků se shlukovaly více nebo méně uzavřené kroužky učedníků. Každý obýval vlastní celu, pracoval a modlil se sám. Vedle toho se vyvinulo od Pachomia v Horním Egyptě cenobitství, které obnovilo společný způsob života. Tento druh mnišství se rozšířil od 4. stol. po celé církvi. Ve východní církvi platí ještě dnes řehole z r. 370, kterou sestavil Basil Veliký. Na Západě se mnišství prosazovalo jen pomalu. Byly sice přijaty podněty z Východu, jak dosvědčují Ambrož a Augustin, avšak na nějakou uzavřenost jako v Egyptě se nedá usuzovat. Snad přes Afriku se dostal klášterní život do Španělska, neboť v r. 380 se synoda v Zaragoze zabývala tímto duchovním postojem. První zakládání ve Francii uskutečnil Martin z Toursu r. 361 v Ligugé a r. 375 v Marmoutier. Z Arles, který vznikl r. 410, přišlo mnišství kolem r. 432 do Irska. Tam vyrostl samostatný způsob: kláštery se staly středem církevního života a církevního zákonodárství (mnišská církev). Tam také převzali vzor apoštolů v tom, že skupina dvanácti odešla a kázala evangelium a doporučovala odejít ze světa. Kolumbán starší konal misie ve Skotsku, Kolumbán mladší ve Vogézách, na Bodamském jezeře a v horní Itálii. Do Würzburgu přišel Kilián a do Řezna Emmeran (Jimram). Cassian působil v jižní Francii a Korbinián ve Freisingu. Tato mise zahrnula i české země, nezanechala zde však větších stop, lze však předpokládat nepřímé vlivy iroskotských mnichů u předcyrilometodějského křesťanství na Velké Moravě. Co vykonal Basil pro východní mnišství, toho dosáhl Benedikt z Nursie, zakladatel Monte Cassina (529), pro západní podobu cenobitského společenství. Jeho benediktinská řehole spočívala na starších předlohách Cassiana.Ty byly naplněny prostotou života, které se mělo dosahovat poslušností, trpělivostí a pokorou. Za vzor je prohlašován život v poušti, jako norma však postaven "dobrý život". K tomu slouží ukázněná poslušnost a setrvávání v témže klášteře (stabilitas loci). Vedle toho pro rostoucí řád bylo příznačné povýšení postavení opata jako představeného kláštera. Benediktinská řehole stála zprvu vedle jiných způsobů monastického života. Roku 596 vyslal Řehoř Veliký benediktiny na misie do Anglie. Odtud přijala Germánie a Skandinávie křesťanství od Bonifáce. Ve francké říši nastoupila Regula benedicti od cášského synodu r. 817 své vítězné tažení, takže ke konci raného středověku bylo západní mnišství benediktinské. Významnými kláštery byly St. Gallen, Reichenau, Fulda, Prüm, Freising a Korvey. Staly se středisky kultury a uchovávání antické a starocírkevní literatury. Nové impulzy dostalo mnišství kolem r. 1000 z Cluny a Gorze, které se staly centry reformy. Liturgické slavení získalo na významu, a od té doby podléhaly centralizované kláštery jen dohledu papeže. V průběhu 11. stol. se vytvořily velké řády. Kamaldulští a kartuziáni zdůrazňovali poustevnictví, zatímco cisterciáci za svého vynikajícího opata Bernarda z Clairvaux konali misie ve východní a střední Evropě a podporovali hnutí křížových výprav. Z tohoto nadšení byly založeny rytířské řády, který symbolizují získávání rytířského stavu pro mnišské cíle. Nejdůležitější mezi nimi byli johanité, templáři a řád německých rytířů. Různé cíle se projevovaly také v různých řádových oděvech. Na počátku 12. stol. stoupl počet nových zakládání natolik, že čtvrtý lateránský koncil z r. 1215 zakázal zřizování nových řádů. Od r. 1274 vyžaduje každá řehole papežského schválení. Kataři a valdenští povýšili chudobu a kázání na životní normu mimo církevní řád. Čtyři velké žebravé řády, dominikáni, františkáni, karmelitáni a augustiniánští poustevníci, vznikly z tohoto myšlenkového bohatství a obnoveného mnišství a církve. Před stol.m reformace začala krize, jejímž důvodem byl úpadek klášterní kázně a odmítání ze strany Luthera. Nový rozmach zažilo katolické mnišství od poloviny 16. stol. díky jezuitům a novým organizačním formám kongregací. Francouzské revoluci a sekularizaci a josefinismu padlo v Evropě za oběť mnoho stovek klášterů včetně jejich nesmírného kulturního bohatství, které po staletí uchovávaly. Zatímco cenobitství se zase zotavilo, poustevnictví v nové době téměř vymřelo. Komunismus v českých zemích dokázal poškodit mnišství jen zevně. Ústředním úkolem mnišského života zůstává nadále snaha o nejvýš možnou dokonalost v modlitbě a v meditaci. Avšak i světské působení, jako duchovní péče, vyučování, péče o nemocné a misie, mají v něm své místo. Dále se okruh činnosti rozšiřuje na péči o poutníky a na studium a rozvoj teologie.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

mnišství



Copyright iEncyklopedie.cz