iEncyklopedie.cz

První snahy římských - biskupů vztahovat působnost svého úřadu na celou církev sahají do 2. a 3. stol. Od konce 4. stol., zvláště od doby Lva I. a Gelasia I., se primát římského biskupa ( - papeže) na Západě stále silněji prosazoval, zvláště ve správní oblasti, a to s odvoláním na Petrovo pověření (Mt 16,18) jakožto jeho nástupce. Vyvolalo to narůstající spory s východními - patriarcháty. Římské papežství se dokázalo vymanit z nebezpečí - cesaropapismu, jenž byl typický pro východní část říše, ale stalo se světskou vládou nad střední Itálií. Tak se římský biskup postupem času stával z - pastýře duší stále více územním pánem, který zvláště za Inocence III. (1198-1216) a Bonifáce VIII. (1294-1303) vznášel požadavky, aby byl jediným vládcem církve a světa, bez ohledu na kolegiální a synodální biskupskou tradici uplatňovanou v prvním tisíciletí křesťanství. Za této situace se o změnu stuace pokoušel ke konci středověku - konciliarismus a v moderní době - episkopalismus a - galikanismus. Po - tridentském koncilu se papežský primát a centralismus - kurie staly hnací silou protireformace. První - vatikánský koncil znovu posílil ústřední roli papeže vyhlášením - dogmatu o jurisdikčním primátu a o - neomylnosti papežského úřadu a učením 2. vatikánského koncilu o kolegialitě (sborovém rozhodování) došlo k novému chápání p.p. Ustavení biskupských konferencí a zasedání biskupských synod, svědčí o tom, že p.p. se dnes představuje v jiné podobě, než tomu bývalo v minulých staletích.