Peruánské náboženství

Kategorie: religionistika

Místní zařazení: Peru Jižní Amerika

Do této velké oblasti, která se společně vyvíjela několik tisíc let, patří celá nížina ecuadorsko-peruánského pobřeží a vysočina And. Zaujímá tedy i oblast dnešní Bolívie, která byla v koloniální době nazývána "Alto Peru", i část Ecuadoru. Kromě nejposlednější epochy kultury Inků není pro celou oblast, podobně jako ve Střední Americe, žádná písemná tradice. Při posuzování náboženského obsahu a projevu jsme odkázáni na výsledky archeologie. Ukazuje se, že nejstarší kultury z této oblasti vznikly již v I. tisíciletí př.n.l. Nejdůležitějšími lokalitami jsou Tiahuanaco v Bolívii, Chavín de Huantar na východních svazích peruánských And a Cero Sechin ve výběžcích severních Kordiller k pacifickému pobřeží. Všechny tyto kultury a jejich hlavní lokality se vyznačují monumentální kamennou architekturou, na rozdíl od následných kultur na pobřeží, jejichž stavby byly z vepřovic. Mezi těmito kulturami a vývojem ve Střední Americe sice nevidíme přímé spojení, ale alespoň zásadní pospolitost v uctívání kočičího božstva. Toto zvíře se sice neobjevuje vždy ve své plné podobě, ale zoomorfní bohové často vykazují jeho obličejové rysy. Skulptury a reliefy se znázorněním bohů na kultovních místech jsou jedinými prameny pro naše závěry o identitě a funkci božstev. Centrální osobností lokality Tiahuanaca je "Plačící bůh" zobrazený na tzv. "Sluneční bráně". O náboženských představách nejstarší kultury Čavín (Chavin) nemáme údaje. Můžeme snad vycházet z toho, že existovaly zásadně stejné kosmologické představy. Nejvyšší bůh zde byl však asi skutečně ztotožňován s jaguárem. Na Raymodiho stéle (vztyčená kamenná deska) a na Lanzonu (jako reliéf opracovaný kamenný monolit) se nám objevuje kočičí božstvo se svými atributy stále znova. I lidské hlavy na zevním průčelí velké chrámové plošiny v Chavinu de Huántar mají vyceněné tesáky divoké kočky. Jméno této bytosti ovšem neznáme. Zdá se, že následné kultury v písečných pobřežních pouštích, nazývané podle hlavních nalezišť Moche, Paracas a Nazca, podržely tento svět bohů, ale zdůraznily mořskou zvířenu, prvky Slunce a Měsíce. Zvláště kultura Nazca vykazuje ojedinělý rys. Jsou jí připisovány obrazce vzniklé v pouštním terénu vyčištěním plochy od větších kamenů, které se nacházejí na náhorní rovině mezi Palpou a Nazkou v jižním Peru. Tvoří změť geometrických čar a figur, které pro jejich velikost jsou dobře vidět jen ze vzduchu. Nalezlo se mnoho zvířecích figur, které jsou zdánlivě neplánovitě rozesety mezi geometrickými liniemi. Podle Marie Reichové, která se dlouhodobě věnovala výzkumu těchto obrazců, jde o znázornění souhvězdí v jakémsi astrologickém kalendáři. Systémy linií jsou zase seřazeny podle východu a západu nebeských těles. Dnes se můžeme jen dohadovat jaký měla tato observatoř pro kulturu Nazca náboženský význam. Pobřežní kulturu Čimú (Chimú) s centrem v Chan-Chanu na severoperuánském pobřeží lze považovat už za možné předformy víry Inků, v jejímž středu stál sluneční kult. "Inti", bůh Slunce, byl kromě toho uctíván jako mýtický předek Inků a vtělení panovníka. Ústřední svatyní kultu Slunce byl chrám Kurikančo v "Pupku světa", v Cuzcu. Vedle nejvyššího boha Slunce, Inti, byla uctívána řada božstev živlů. Vedle inkovských božstev se v říši Inků uctívala i místní božstva z dobytých území, která byla zařazena i se svými kulty do náboženského systému inkovské říše.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

Peru

Jižní Amerika



Copyright iEncyklopedie.cz