Pouť

Kategorie: religionistika křesťanství

Náboženský zvyk navštěvovat místa milosti, ostatky, zázračné obrazy světců nebo prameny, je prokázán v mnoha náboženstvích. Poutě vznikly z víry, že modlitba na určitých svatých místech je zvláště účinná. Cesty na taková místa jsou známy u Řeků a Římanů, u Egypťanů, Peršanů a Indů. Židé cestovali o velkých svátcích do Betelu, ke schránce úmluvy a do chrámu. Muslimové putují do Mekky, kde konají obřady haddže. V křesťanské církvi se podnikaly od 4. stol. cesty k posvátným místům v Palestině. Brzy putovali věřící i k hrobům apoštolů a mučedníků, a už ke konci 4. stol. horlili církevní otcové proti nepřístojnostem, které tam vznikaly. Doba křížových výprav, která představovala současně dobu putování, učinila z návštěvy Svaté země nejvyšší touhu křesťanů. Ale i kláštery a sídla mnichů, jako např. na hoře Athos, byla navštěvována jako místa milosti. Objekty uctívání byly ostatky a milostné obrazy. V další době převládla úcta mariánská, a od 19. stol. známe zázračná mariánská zjevení (viz Lurdy). Zatímco středověk znal osamocenou a také nebezpečnou pouť dokonce jako povinnost uloženou pod trestem, nabyla později na významu pouť skupinová. Od protireformace nabyly některé pouti charakteru národního kultu, např. Čenstochová v Polsku. Také ještě dnes jsou prosebné průvody se zřeknutím se pohodlí při cestování výrazem lidové zbožnosti.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

křesťanství



Copyright iEncyklopedie.cz