Přírodní náboženství

Kategorie: religionistika

Pojem označuje zásadně každé náboženství, které uctívá přírodní zjevy jako boží bytosti. K nim patří rostliny a zvířata, déšť, vítr, blesk a hrom. Jiné přírodní jevy, jako slunce, měsíc a hvězdy, jsou však z tohoto pojmu temrinologicky vyňaty a označovány za astrální náboženství. Obecně vystupují oba náboženské systémy společně, přičemž podle toho kterého stavu vývoje a ideologie kultury vyniká jeden nebo druhý. Většina systémů bohů antických kultur spadá do této oblasti, a je patrno, že přírodní náboženské představy tvoří vůči astrálním náboženstvím často starší rovinu. Tak představuje v mezoamerických náboženstvích uctívání deště, vody, větru vedle boha mateřství primární vrstvu. Slunce a měsíc požívají kult spíše mimochodem. Primát jitřenky předpokládá už znalost, že jde o nebeské těleso, jehož běh probíhá po vypočítatelných drahách, patří tedy už k více vyvinutému stupni civilizace. Podobně je tomu v archaickém světě bohů starého Egypta. Na počátku kosmologického řádu stál tvůrčí akt, který uskutečnil androgynní bůh. Ten byl během celého náboženského vývoje v následujících tisíciletích nejvyšším principem nad jinak přírodně náboženským světem bohů, jehož jevy nezapřely až do pozdní doby svůj původ ze světa zvířat. U amerických, afrických a pacifických přírodních náboženství nutno vyčlenit velmi vyvinutý kult předků jako možný sekundární jev, neboť předkové nepožívali boží úcty, nýbrž vystupovali jako přímluvci lidí u svévolných mocností přírody. Ty byly zosobněny a pojmenovány, aby byly srozumitelny kultu a rituálům a byly přístupny. Je pochopitelné, že u rolnické kultury, ohrožené suchem, se těšili nějvětší úctě bohové vod, kdežto u námořních Polynésanů bohové větru.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika



Copyright iEncyklopedie.cz