Protestantismus

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: protestantismus

Pojem označuje církve, sekty a náboženské malé skupiny v západním křesťanství, které se odvolávají na reformaci 16. stol. a odmítají v zájmu křesťanské svobody nárok římskokatolické církve, reprezentovat jedinou legitimní podobu křesťanské církve. Protestantismus je specificky moderní pojem, který lze prokázat sice už v pozdním 16. a 17. stol., dosahuje však svého významu teprve v osvícenství 18. stol. Pojem má proti katolicismu vyjadřovat teologickou, náboženskou a kulturní pospolitost reformačních církví, jakož i sekt a malých náboženských společenství, vyznačovaných reformací, na rozdíl od sebepochopení římskokatolické církve, která je právně a hierarchicky vyznačována papežským primátem a církevním právem. Lze rozlišovat sedm hlavních skupin: luteránství, které má původ ve wittenberské reformaci Martina Luthera; kalvinismus neboli reformovaný protestantismus, který se vztahuje k švýcarské, event. hornoněmecké reformaci Jana Calvina, Huldrycha Zwingliho a Martina Bucera; anglikanismus, který je založen na tom, že r. 1534 se anglický král Jindřich VIII. zřekl papeže a tím se konstituovala právně samostatná "Church of England" (církev Anglie); menší sekty, vzniklé v době reformace, jako Schwenkfeldští, Mennonité a Unitáři, i pozdně středověké reformní skupiny, posílené reformací, tj. valdenští a Jednota bratrská; protestantská svobodná společenství, usedlá zejména v anglosaském světě, independenti, baptisté, kvakeři a metodisté, jakož i různé nové sekty, vyznačované probuzeneckým hnutím 18. a 19. stol., jako např. armáda spásy; unionované církve, které vznikly především v Německu v raném 19. stol. ze splynutí luteránských a reformovaných církví, motivovaného zčásti státně politicky; konečně četné "mladé církve" v zemích třetího a čtvrtého světa, které vznikly vnějšími misiemi 19. a 20. stol. a snaží se vyvinout od 60. let vlastní teologickou a nábožensko-kulturní identitu. Pojem protestantismu se vztahuje k říšskému sněmu ve Špýru v červnu 1529. Nejdůležitějším jednacím předmětem sněmu byly nábožensko-politické spory, které následkem reformace otřásaly Svatou římskou říší německého národa. Šest říšských knížat a 14 říšských měst, kteří podporovali reformační hnutí, vznesli ve Špýru Protestatio (protest) proti starověrecké většině říšských stavů, v němž hájili právo na svobodu svědomí. Proti starověrecké většině, která potlačovala reformy v teologii, církvi a politickém společenství, a přiznávala církevním nositelům úřadu monopol na výklad křesťanské tradice, zdůrazňovali autoři "Protestatio", že jednotlivý křesťan ve víře a způsobu života není odpovědný církevní hierarchii, nýbrž ve svědomí jedině Bohu. Kritika církevních poměrů, orientovaná na normativní základní text křesťanství, na bibli, je prý výrazem "svobody křesťanského člověka" (Luther), jíž se nelze vzdát. Po říšském sněmu ve Špýru používali pojem protestantismus zprvu jen odpůrci reformace. Až do westfálského míru r. 1648 se v německé teologické i právnické literatuře označovali jako protestanté jen příslušníci luterské konfesní strany. Teprve od uzavření míru v Münsteru se tak nazývali i reformovaní. Toto rozšíření významu mělo základní význam pro další dějiny pojmu v Německu. Především právníci používali toto označení k pojmenování onoho společného, co reformované a luterské příslušníky vyznání spolu spojovalo v polemickém protikladu k římskokatolické konfesní straně. Tytéž tendence vyznačovaly používání pojmu v Anglii. Také zde se označovaly v 17. stol. "protestantismem" společné rysy všech neřímských západních společenství víry. Jádrem tohoto společného protestantského bylo předřazení bible před tradici církve (princip Písma), odmítnutí jakékoli vazby Božího zjevení na pozemské instituce, zdůraznění svobodného působení Ducha Božího, ospravedlnění hříšníka pouze Boží milostí, kněžství všech věřících, relativně velká samostatnost jednotlivé obce a právo na svobodné náboženské sdružování zbožných. Nábožensko-politické debaty osvícenství znamenaly hluboký zářez do dějin protestantismu. Pojem nabyl nyní programového kulturně politického významu. Protestanští osvícenci učinili z "protestantismu" vedoucí pojem teorie moderního křesťanství, v němž osvícenské ideály svobody byly vykládány jako legitimní uskutečnění původních snah reformátorů. Přitom zdůrazňovali právo na kritiku církve a na reformu křesťanské tradice. Odmítali institucionalismus, v němž objektivní instituce spásy byla předřazována náboženské subjektivitě jedince. Proti římskému myšlení objektivity stavěli jako pozitivní rozhodující ideály "autonomii", "svobodu", "emancipaci" a "svědomí". Současně rozlišovali mezi náboženstvím a církevnictvím. Religiozita je prý něco subjektivního, má souvislost primárně s niterností člověka a s jeho autonomním pojetím sebe. V důsledku toho stavěli protestanští osvícenští teologové církevní nauku, event. dogmatiku, až za účinné, etické křesťanství jednotlivce: pravé křesťanství prý nespočívá v tom mít za pravdu nějaké články nauky, nýbrž v aktivní lásce k bližnímu. Současně ztotožňovali protestantismus s autonomní vědeckou a vzdělávací kulturou, jejímiž ústředními principy mají být svoboda myšlení, otevřenost a kritika. Historicko-kritický výzkum bible byl pro ně důsledkem protestantského principu, zaměnit pouhou tradici za novou podobu tvorby autority: za vnitřní jistotu. Ve sporu o osvícenství a Francouzkou revoluci z r. 1789 došlo ve všech protestantských denominacích k hlubokým konfliktům o vztahu protestantismu k moderní kultuře, která vznikla v osvícenství. Přitom byl reformovaný a nezávislý protestantismus západní Evropy a Severní Ameriky politicky i sociálně zřetelně občanštější, liberálnější a otevřenější vůči demokracii než anglikánská konfesní rodina i luteránský protestantismus v Německu a severní Evropě. "Asketický protestantismus" západní Evropy a USA zakládal náboženský individualismus, který měl dalekosáhlé účinky na politiku a sociální podobu: náboženská víra v zásadní vlastní hodnotu individua podporovala myšlení o lidských právech a prosazování moderního racionálního podnikového kapitalismu. Reformovaná teologie a teologie obce umožňovaly tvorbu politické teorie, podle níž stát není Božím zřízením s vlastní autoritou mimo společnost, nýbrž funkcí smlouvy svobodných individuí, a podporovaly tak prosazení parlamentní demokracie. Protestantský charakter politického systému USA posílil i civilně-náboženskou víru, že "God's chosen country" (Boží vyvolená země) má plnit světové historické poslání všeobecného prosazení svobody a demokracie. Moderní lutherství naproti tomu zůstalo charakterizováno až do 20. stol. zřetelným zdůrazňováním hříšnosti jednotlivce. Tomu odpovídalo hledání něčeho, co by brzdilo egoismus jednotlivce. Politickou vrchnost prohlašovali za autoritu, která pochází přímo z Boží tvůrčí vůle a která by měla přetvářet v úzkém spolupůsobení s národní církví antagonistickou společnost v harmonické, patriarchální společenství. Harmonický základní rys této sociálně konzervativní společenské víry obsahoval ostrou kritiku nosných základů liberálně parlamentní demokracie, zvláště individualismu pojetí lidských práv a pluralismu politických stran a zájmových skupin. V novější diskusi se však zdůrazňovala i zvláštní výkonná síla politické etiky luteránství: luterská víra v obecné blaho založila, jak se ukazuje především v Německu a Švédsku, kořeny moderního sociálního státu. Na základě přijetí parlamentní demokracie a společenského pluralismu jsou všecky protestantské denominace v posledních 30 letech zaměřeny na přibývající ostřejší kulturně-politické spory mezi fundamentalistickým morálním protestantismem na jedné straně a emancipačně orientovaným liberálním protestantismem na straně druhé. Jádrem sporu je otázka, do jaké míry orientace na reformační tradice musí nutně vést k odmítnutí základů přítomné kultury, zvláště individualistického životního stylu, volné sexuální morálky a potlačování malé rodiny. Tyto vnitroprotestantské kulturní boje získávaly v Severní Americe a rostoucí měrou i v různých jihoamerických a evropských společnostech politický vliv, přesahující církev a organizované náboženství. Především v občanské střední vrstvě, kdysi klasickém nositeli liberálně-protestantského pokrokového optimismu, lze pozorovat rostoucí vliv protestantského fundamentalismu, kritického k moderně.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

protestantismus



Copyright iEncyklopedie.cz