Reformace

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: církevní dějiny

Z lat. reformatio, obnovení, znovuutvoření, je souhrnný název aktivit, vyvolaných původně snahou po nápravě církve; ty se datují ze třetí čtvrtiny 14. stol., kdy v Anglii katolický kněz John Viklef kritizoval některé zlořády v církvi a ve sporu anglického parlamentu s papežskou stolicí se postavil na stranu parlamentu s tím, že církvi nepřísluší žádná vláda ve světských věcech. Viklef byl na rozkaz papežův vyšetřován, ale měl mnoho příznivců mezi vládnoucími kruhy i mezi lidem, a tak nebyl nijak stíhán. Jeho nadřízení mu jen zakázali, aby své spisy šířil. Osmělen tímto úspěchem, sepsal Viklef 33 článků svého učení a zaslal je papeži Řehoři XI. do Říma. Ten však v té době zemřel a právě při volbě jeho nástupce došlo ke schizmatu (dvojpapežství). V té době Viklef ve svém učení došel až k popření ústředního bodu katolického učení tím, že popřel transsubstanciaci (proměnu hostie v tělo Kristovo) s tím, že při mši sv. je v hostii Ježíš přítomen jen duchovně. Viklefovy spisy se šířily po Evropě; do Prahy se dostaly cca 1401-2, a protože kritika soudobých církevních praktik byla již do značné míry na zdejší půdě započata, nalezly tu silný ohlas. Čeští kněží Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser a Jan Hus ve svých promluvách k věřícím vyslovovali některé myšlenky Viklefovi blízké, rozhodně však Viklef nebyl prvotní inspirací české reformace, která je na kontinentě nejstarší. Pro tu je ústřední postavou katolický kněz Jan Hus (*1369 v Husinci v jižních Čechách, +upálen 6. 7. 1415 usnesením koncilu v Kostnici jako kacíř), který ve svých kázáních předjímal už mnoho myšlenek, později hlásaných Lutherem a Kalvínem (odpor proti autoritě papežově, důraz na Písmo) a ve své dobré snaze po očištění církve se v mnohém mýlil - tvrdil např., že svátosti, udělené nehodnými kněžími nebo biskupy jsou neplatné, což by bylo v praxi znamenalo, že by např. nikdo nevěděl, zda je skutečně pokřtěn, vysvěcen apod. Je však třeba zdůraznit, že Jan Hus se své katolické víry nikdy nezřekl, zemřel v přesvědčení, že jí prospívá, a také nezaložil žádnou novou církev. Mylně bývá v českých zemích prezentován jako "odpůrce katolické církve". Tím v žádném případě nebyl. Kdyby byl tušil, že myšlenky jím hlásané na dlouhá staletí rozdělí světové křesťanstvo, byl by nepochybně nešťasten. Po jeho upálení zmítaly Čechami "husitské" bouře, smrt oblíbeného kazatele obrátila hněv lidu proti církvi, byly ničeny kláštery a kostely, vražděni duchovní. Na Husovo učení navázala nová církev, Jednota bratrská, která už s katolickou církví neměla žádné spojitosti, a novoutrakvismus později přijal Lutherovo učení. Tyto události předcházely a do značné míry motivovaly reformaci německo-švýcarskou, jejímiž hlavními postavami jsou augustinián Martin Luther, jenž r. 1517 vystoupil proti odpustkům, které vypsal papež Lev X. na stavbu chrámu sv. Petra, a přibil 95 tezí proti nim na dveře wittenberského chrámu v předvečer svátku Všech svatých (31. října). Popřel také nutnost papežského primátu a formuloval tehdy odvážnou větu, že koncily se mohou mýlit. Hlásal, že Bůh, udělující člověku spásu, je sám důležitější než církevní instance, které se stavějí mezi člověka a Boha. K Bohu má prý přístup každý člověk, pro kterého získal Kristus na kříži Boží spravedlnost: spravedlnost, která osvobozuje a vykupuje hříšného člověka, kterou si sám nemůže vytvořit, nýbrž se mu dává milostí Boží. Toto poselství našlo ve středověkém Německu velký ohlas. "Ospravedlnění ze samotné víry" - to relativizovalo zbožná díla, mnišské ideály nebo celibát, který protestantské církve později zrušily. V těch letech cítil Luther poprvé podporu široké veřejnosti, šlechty, občanstva, humanistů a části kléru. Ani římská bula o klatbě a říšská klatba, uvalená r. 1521 ve wormském ediktu na Luthera, nezabránila dalšímu šíření reformačního hnutí. Centrem bylo zprvu město Wittenberg s jeho univerzitou, kde vedle Filipa Melanchthona působili také Jan Bugenhagen, Georg Spalatin a malíř Lucas Cranach. Dále sem patří Štrasburk s Martinem Bucerem, Norimberk s Ondřejem Osiandrem a Albrechtem Dürerem, i Ulm, Nördlingen a Brémy. Překlady bible, bohoslužby a písně v mateřštině se při této obnově uplatnily rozhodující měrou. Po nástupu reformace ovšem brzy došlo k nesvárům. Luther se bránil proti říši novokřtěnců v Münsteru, kterou inspiroval Tomáš Münzer. Luther tam spatřoval při díle "roje duchů". Nemohl se shodnout s Zwinglim v otázce, jakým způsobem je Kristus přítomen při Večeři Páně. Už zde je počátek dnešního velkého počtu reformačních církví. Nicméně ve fázi konsolidace reformace formuloval Melanchthon r. 1530 základní augšpurské vyznání. Dalších 20 let se však vyznačovalo válečnými spolky a spory mezi starověrci a protestanty. Po spiknutí knížat musel císař r. 1555 v augspurském náboženském míru přiznat stoupencům augšpurského vyznání náboženskou svobodu. Knížata měla právo "reformovat" církve ve svých oblastech, poddaní měli povinnost následovat svého zeměpána ve vyznání. Tento náboženský mír platil opět - s malými změnami - i po třicetileté válce (1648). Pro protestantské církve je reformace trvalým úkolem: církev se musí vždycky měřit podle evangelia a musí se stále reformovat (ecclesia semper reformanda).

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

církevní dějiny



Copyright iEncyklopedie.cz