Řím

Kategorie: religionistika

Datum založení Říma, 21. duben 753 př. Kr., je stejně fabulací jako postavy zakladatelů města, jimiž měli být podle pověsti Romulus a Remus. Ve skutečnosti osídlili Latinové sedm pahorků města už v předetruské době, od 10. stol. př. Kr. Asi r. 650 př. Kr. se dostalo ještě skromné osídlení pod etruskou nadvládu, podle etruského zvyku se obklopilo "pomeriem" (ohradí - pruh půdy kolem města určený k opevnění), volným hraničním prostorem, a pojmenovalo podle etruského rodu Rumina. Asi o sto let později připadl Řím Tarquiniům, zůstal však jazykem a právním řádem (patria potestas) latinský. O rané poloze města si můžeme udělat jen přibližnou představu. Stavba chrámů a římské náboženství se odvozovaly od etruské tradice, která se sama vyvinula z velké části z tradice řecké. Nejstarším chrámem na Kapitolu byl chrám Jova Capitolina v trojici s Junonou a Minervou; ti zůstali říšskými bohy po celou dobu Imperium Romanum. Sídlem papeže a nejdůležitějším městem mladého křesťanství se Řím stal vystoupením apoštolů Petra a Pavla ve městě mezi r. 50 a 60. Římané považovali křesťanství za židovskou sektu a setkávali se s ním zprvu se svou tradiční tolerancí vůči jiným náboženstvím. Rychlé šíření nového učení podporoval veliký počet podprivilegovaných (otroků a propuštěných) v Římě rané císařské doby, kteří se cítili přitahováni křesťanským univerzálním uznáním důstojnosti člověka bez ohledu na jeho společenské postavení. Odpírání císařských obětí učinilo ovšem křesťany podezřelými z neloajality a dalo popud k pronásledování křesťanů. Od doby, co r. 330 Konstantin Veliký přeložil svou rezidenci do Konstantinopole a potom, co r. 395 došlo i formálně k rozdělení Římské říše na východní a západní, zmizel význam Říma jako "středu světa". Odoaker r. 476 sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula a přeložil ostrogótskou vládu z neklidného města Říma do Ravenny. Vpády barbarů v 5. stol. a s nimi spojené ničení přispěly k úpadku. Řím zůstal mezitím sídlem papeže a znovu proto získal na významu, i když město opakovanými vpády Saracénů a vypálením Normany r. 1084 utrpělo těžkou škodu. Během vyhnanství papežů do Avignonu (1309 - 76) a následného schizmatu (1378 - 1415) počal nový vzestup Říma; "věčné město" se stalo centrem knížecího církevního státu, který byl řízen z Vatikánu, nového sídla papežů. Další staletí se vyznačovala čilou stavební činností, která přinesla významné monumenty, především sakrální. V 19. stol. znovu ustoupil politický a kulturní význam Říma, když napoleonské oddíly obsadily církevní stát a papež Pius VII. byl od r. 1809 - 14 držen v zajetí ve Francii. Církevní stát byl sice r. 1815 restaurován, avšak sjednocení říše v Itálii tento politický útvar definitivně zrušilo. Přes tuhý odpor papeže Pia IX. se Řím stal hlavním městem nového království. Poměr mezi papežem a italským státem byl nevyjasněný až do r. 1929. V lateránských smlouvách mezi Piem XII. a fašistickou vládou za Benita Mussoliniho byl Vatikánský stát vyčleněn z italského státu. Za poskytnutí suverenity Svatého stolce nad Vatikánským městem a některými exteritoriálními budovami uznal papež oficiálně království Itálie. Roku 1948 republikánská italská ústava uznala tuto novou úpravu a roku 1984 ji nahradila upraveným konkordátem.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika



Copyright iEncyklopedie.cz