iEncyklopedie.cz

Podle představ většiny národů o posmrtném životě je smrt považována ne za zánik, nýbrž za přechod z jednoho stavu do druhého. Není tedy divu, že většina úmrtních a pohřebních ritů se dá vykládat jako přechodové rity. V mýtu má představa o smrti jako přechodu svůj výraz v podobě "průvodce duší", který nese duši zemřelého k nebi, převádí přes řeku nebo přes most do jiného světa. V rituálech se přechod naproti tomu uskutečňuje především způsobem jednání, které se přisuzuje mrtvému. Na jedné straně se oddělují části mrtvoly podléhající zkáze, od částí trvalých (kosti). Takové oddělování se provádí dvěma způsoby: častější metodou je spálení, vzácnější, dnes už až na nějaké výjimky vymizelou, je ponechání těla na povrchu země, při němž mrchožrouti (šakali, psi, supi) obstarávají takzvané "očištění" mrtvoly od součástí, podléhajících zkáze. Jako se při spalování shromažďuje popel, tak se později shromažďují kosti, zpracovávají vonnými a očistnými esencemi, zahalují se do šátků a pohřbívají podle předpisu. Jiné národy dávají před popsanými postupy přednost balzamování a mumifikaci, preparují kosti a lebku a poskytují volně těkající duši "náhradní tělo": menhiry (kamenné sloupy), stély (náhrobní sloup) nebo mazzeby (kamenné pomníky), sochy mrtvých nebo obličejové urny, masky mrtvých a obrazy předků všeho druhu. Cíl všech těchto je asi jediný: připravit mrtvému místo pomíjivého, nyní uvolněného těla, umělé, ale trvalé "náhradní tělo". Neboť když mrtvý uskutečnil přechod na onen svět, vchází do společenství předků. U velmi raných národů je tělo předků většinou totožné s přírodními jevy: výrazné skály, stromy nebo divoká zvířata (takzvaná "duševní zvířata") jsou podoby, které na sebe může mrtvý brát. Představy o místech pobytu mrtvých na onom světě sahají od neutěšené tmavé říše stínu v podsvětí, přes pohoří a ostrovy, které se nazývají "luhy blažených" nebo "ostrovy nesmrtelných", až k nebeským místům na onom světě, kde duše současně požívá přítomnost bohů; to však předpokládá opět "zbožštění" nebo aspoň zjasnění duše. Tím se dostáváme k představě míst, kde se uskutečňuje taková přeměna, "očištění" duše: jako v očistci, do něhož se duše dostává na onom světě ke svému zdokonalení. Zcela odlišné jsou v mytologiích národů představy o "původu" smrti. Je souhlas v tom, že se smrtí se původně nepočítalo, nýbrž přišla do světa neblahým osudem, nepozorností, nedorozuměním nebo prvním proviněním, tedy "prvotním hříchem". Např. mýty severoamerických Indiánů vypravují o nešikovnosti zajíce, kterého stvořitel pověřil předat lidem poselství o věčném životě. Zajíc zapomene obsah poselství a ohlásí lidem místo toho opak. Africké mýty vypravují o soutěži mezi ještěrkou a chameleonem, kde ještěrka má předat smrt, chameleon poselství nesmrtelnosti. Chameleon stále přerušuje svůj běh; ještěrka je rychlejší, a tím vítězí smrt. Do této skupiny mýtů patří i mezopotamský mýtus Adapa: Adapa, kterého bůh obdaruje pokrmem věčného života, ho odmítne, protože ho mylně považuje za pokrm smrti, a zpečetí tím současně osud člověka.