iEncyklopedie.cz

Jako Starý zákon se označuje první část bible, která obsahuje větší počet hebrejsky psaných větších a menších knih, které jsou považovány Židy a křesťany za svaté spisy, v nichž se Bůh sděluje lidem. Sbírka knih, která podle toho kterého způsobu počítání obsahuje 24 nebo 39 jednotlivých spisů, vznikla v časovém rozmezí více než tisíce let a byla Židy uspořádána koncem 1. stol. po Kr. do nynějšího pořadí. Počet jednotlivých knih, které byly přijaty do kánonu řádných spisů zjevení, se liší podle jednotlivých vyznání. Zatím co hebrejská a reformační bible neobsahuje takzvané deuterokanonické knihy, jsou knihy Tobiáš, Judit, Moudrost, Ježíš Sirach, Baruch a obě knihy Makabejské začleněny do Septuaginty, což je řecký překlad Starého zákona, na němž spočívá katolická bible. Obsahově se Starý zákon dělí na pět knih Mojžíšových, knihy dějepisné, knihy poučné, básnické (sapienciální, mudroslovné) se žalmy a knihy prorocké. Prvních pět knih, které jsou připisovány Mojžíšovi a v židovském označení jsou nazývány tóra, obsahují základní chápání smluvy mezi Bohem a Izraelity, zákon, který přijal Mojžíš od Boha na hoře Sinaj, a vylíčení dějin spásy od stvoření světa až do příchodu Izraele do zaslíbené země Kanaan. Obsazení země a vznik království Izrael jsou v historických knihách, na něž navazuje modlitební literatura žalmů a spisy Moudrosti. Prorocké knihy obsahují svědectví těchto mimořádných postav. Označení "Starý zákon" zcela přesným překladem latinského Vetus testamentum, které pochází od sv. Pavla a znamená "stará smlouva", zatímco Židé mluví o "tanaku" (TNK). Pro Pavla a křesťanskou teologii dospívá stará smlouva Izraelitů ke svému naplnění v Ježíši Kristu, který založil "novou smlouvu", slíbenou už proroky.