iEncyklopedie.cz

Už v kulturách starého Orientu se chápe světlo jako viditelný výraz božské moci. "Světelný jas" je známkou nejvyšší boží moci stejně jako královské hodnosti - myšlenka, která pokračuje až ke křesťanské svatozáři nebo nimbu a svůj umělecký výraz má ve zlatě, jako "zhmotnělém světle", na zlatém pozadí byzantských ikon. Stejně staroorientálního původu je kosmický dualismus světla a tmy, ztotožněný s bojem mezi dobrem a zlem, který tvoří jádro učení Zarathuštry. V řecké filozofii je světlo symbolem "čistoty" a "poznání", v novoplatonismu viditelným obrazem božího "jednoho". I Kristus o sobě říká: "Já jsem světlo světa!" Své nejvyššší vyvrcholení má světelná symbolika v mystice: "osvícenství", "osvětlení", "zažehnutí vnitřní boží světelné jiskry" jsou obrazy, které spojují mystické tradice téměř všech národů.