iEncyklopedie.cz

Za své pojmenování vděčí vatikánské koncily skutečnosti, že se oba konaly v bazilice sv. Petra náležící k Vatikánu. První vatikánský koncil (1869 - 1870), svolaný papežem Piem IX., odsoudil v konstituci o víře (24. 4. 1870) řadu moderních bludů (viz panteismus, racionalismus, ateismus, materialismus) a objasnil nauku o Bohu jako stvořiteli, o zjevení Božím v bibli a o vztahu víry a vědění. Při diskusi o primátu papeže došlo k velkým názorovým rozdílům. Zatímco většina koncilových otců obhajovala neomylnost papeže, nepovažovala menšina takovou definici za v tradici doloženou a argumentovala mj. chybným rozhodnutím papeže Honoria I. Při slavnostním závěrečném hlasování dalo 533 koncilních otců hlasy pro a 2 proti poté, co opoziční menšina se souhlasem papeže předtím odcestovala. Primát soudní pravomoci a neomylnost papeže jsou od vyhlášení konstituce o církvi (18. 7. 1870) dogmaty. Koncil nedokončil svou práci pro vojenské obsazení papežského státu, proto se už nemohl zabývat některými tématy, která s těmito dogmaty úzce souvisí (např. postavení biskupů). Druhý vatikánský koncil, který zahájil 11. 10. 1962 papež Jan XXIII. a který skončil po čtyřech zasedacích obdobích za papeže Pavla VI., schválil čtyři konstituce (o církvi, liturgii, zjevení a církvi v moderním světě), devět dekretů (o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích), jakož i tři prohlášení (o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově). Při uskutečňování koncilových závěrů se dodnes ukazuje značný odpor proti zříkání se starých navyklých tradic, především v oblasti liturgie. Tvrdošíjný odpor arcibiskupa Marcela Lefebvra (*1905 - +1991) proti liturgické reformě a svobodě svědomí skončil jeho suspensí a exkomunikací.