iEncyklopedie.cz

Nazývají se tak dva poslední ekumenické koncily katolické církve, protože probíhaly ve Vatikánu, přesněji řečeno v bazilice svatého Petra. První vatikánský koncil, dvacátý ekumenický koncil (1869-1870), byl svolán Piem IX. se záměrem nalézt východisko z »mimořádných soužení církve« té doby. Byl vyhlášen roku 1867 a předcházely mu dva roky přípravných prací. Koncil, kterého se zúčastnilo 774 biskupů, byl zahájen 8. 12. 1869. Na třetí schůzi (24. 4. 1870) byla schválena konstituce Dei Filius o katolické víře, namířená proti - racionalismu, sestávající ze čtyř kapitol o možnosti rozumového poznání Boha, o potřebě Božího - zjevení, o podstatě víry a o vztahu mezi vírou a rozumem. Pozornost koncilu však byla hned od počátku zaměřena k otázce papežské - neomylnosti, jejíž vymezení někteří podporovali a jiní se ho obávali. Závěrečná deklarace, o které se hlasovalo 18. 7. 1870, prohlašuje, že »pokud papež, když promlouvá - ex cathedra, čili jedná z titulu svého apoštolského pastýřského úřadu jako učitel všech křestanů a prohlásí, že nějaká nauka týkající se víry a mravů má být přijata celou církví, je obdařen z Božího přispění, jež mu bylo přislíbeno ve svatém Petru, onou neomylností, kterou si pro svou církev přál božský Vykupitel v otázkách víry a mravů. Tato ustanovení jsou tedy neměnná z vlastního účinku, a nikoli ze souhlasu církve (ex sese, non autem ex consensu ecclesiae)«. Na témže zasedání se rozhodlo odročit koncil sine die. Na druhý den vypukla francouzsko-německá válka, dva měsíce nato piemontské oddíly obsadily Řím. V důsledku toho všeho koncil již nepokračoval, ani nebyl nikdy oficiálně uzavřen. Druhý vatikánský koncil, jedenadvacátý ekumenický koncil (1962-1965), vyhlášený nečekaně Janem XXIII. 25. 1. 1959 v římské bazilice sv. Pavla za Hradbami a svolaný 25. 12. 1961, byl zahájen 11. 11. 1962 v bazilice sv. Petra v Římě za přítomnosti papeže a 2540 koncilních otců (z 2908 oprávněných k účasti). Koncilu předsedala rada složená z deseti - kardinálů. Pro řízení plenárních shromáždění, zvaných generální kongregace, papež jmenoval jako moderátory 5 kardinálů. V zasedací síni bylo předneseno pouze 17 ze 73 návrhů (schemata) vypracovaných 10 odbornými přípravnými komisemi. Koncil využil jako poradců více než 200 odborníků-teologů. Pozorovatelů z nekatolických církví či církevních společenství bylo zpočátku 35 a v závěru 93. V zahajovací promluvě Jan XXIII. označil za hlavní cíl církevního sněmu »agiornamento«, čili celkovou a důkladnou obnovu církevního života s tím, že církev současně nebude vyslovovat odsouzení. Koncil proběhl ve čtyřech etapách. První etapa (11. 10. - 8. 12. 1962, generální kongregace 1-36). Po smrti Jana XXIII. (3. 6. 1963) se jeho nástupce Pavel VI. rozhodl pro pokračování koncilu. Druhá etapa (29. 9. - 4. 12. 1963, generální kongregace 37-79). Při znovuzahájení Pavel VI. zdůraznil pastorační charakter sněmu a důležitost rozhovorů o podstatě církve, zvláště biskupského úřadu. Předsednická rada vzrostla na 12 kardinálů, čtyři z nich (Agagianian, Döpfner, Lercaro a Suenens) řídili generální kongregace jako moderátoři. Poprvé byli připuštěni jako auditoři laici (11), později také někteří - faráři a několik žen. Další novinkou bylo ustavení koncilní tiskové kanceláře (- Tisková kancelář Apoštolského stolce). Třetí etapa (14. 9. - 21. 11. 1964, generální kongregace 80-127). Živé debaty vznikly kolem dokumentu Nota explicativa praevia, zahrnutá na přání papeže do konstituce o církvi Lumen gentium, v níž bylo potvrzeno a zaručeno primátní postavení papeže ve sboru biskupů. Rozdílné názory zazněly k otázkám jako je náboženská svoboda a vztahy mezi církví a židovstvím. Čtvrtá etapa (14. 9. - 8. 12. 1965, generální kongregace 128-168). Pavel VI. oznámil zřízení - biskupské synody. Dne 8. 12. 1965 Pavel VI. uzavřel koncil, který v průběhu svých zasedání vypracoval a schválil tyto dokumenty: 4. 12. 1963: konstituci Sacrosanctum concilium o posvátné liturgii, dekret Inter mirifica o hromadných sdělovacích prostředcích, 21. 11. 1964: věroučnou konstituci Lumen gentium o církvi, dekret Unitatis redintegratio o ekumenismu, dekret Orientalium Ecclesiarium o katolických východních církvích, 28. 10. 1965: dekret Christus Dominus o pastýřské službě biskupů v církvi, dekret Perfectae caritatis o přizpůsobené obnově řeholního života, dekret Optatam totius o výchově ke kněžstí, deklaraci Nostra aetate o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, deklaraci Gravissimum educationis o křesťanské výchově, 18. 11. 1965: věroučnou konstituci Dei Verbum o Božím zjevení, dekret Apostolicam actuositatem o apoštolátu laiků, 7. 12. 1965: deklaraci Dignitatis humanae o náboženské svobodě, dekret Ad gentes o misijní činnosti církve, dekret Presbyterorum ordinis o kněžské službě a kněžském životě, pastorální konstituci Gaudium et spes o církvi v dnešním světě. Tyto koncilní dokumenty, které jsou určitě jednou z epochálních událostí církve této doby, se staly základními nástroji obnovy celé církve ve všech směrech a podobách.